1.kapitola- Once upon a time

22. dubna 2008 v 21:42 | annetta
tak je tu první kapča...mám v hlavě nápad na další povídku tak dyžtak hlásněte jestli to má cenu nebo ne...díky...a pls, komentíky:-*

***
Once upon a time…
Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, za hlubokým temným lesem, stál nádherný hrad…tak přeci začínají všechny pohádky. I ta moje pohádka tak začala. Teda, pohádka…ty mají dobré konce, že? Do té kategorie ta má tedy rozhodně nezapadá, ale protože mým snem bylo žít si svou vlastní pohádku, tak svůj životní příběh tak nazývám. Řeknu vám ji…mou soukromou Pohádku o bolesti.
* * *
No, hory by tu byly, jestli je jich až devatero to nevím...i ty řeky tu možná nějaké jsou, ale rozhodně je tu veliké jezero a samozřejmě les, dostatečně temný a hluboký. I to nejdůležitější tu je-nádherný hrad, se spoustou věží a věžiček, se starobylým brněním a nespočtem chodeb. Ano, hrad. Bradavice. Mé Bradavice. Mé prokletí a zároveň největší štěstí. Jak ironické, že.
Prošla jsem bránou a pomalu mířila po pozemcích k hradu. Je tak kouzelný...ať se stane cokoliv, vím že tohle místo si budu pamatovat. A s ním tu bolest která se ve mně svírá a pere se o své místo s těmi šťastnými vzpomínkami. Ano, nikdy nezapomenu...
Tráva se ještě trochu zelenala a pofukoval už studenější větřík. Září...to jsou nejkrásnější západy slunce. Vzpomínám si na ně...byli jsme spolu...tenkrát...ach bože, je to tak dávno. Setřela jsem tu osamocenou slzu, která mi stekla po tváři.
"Hej! Ty tam...tady nemáš co dělat!" otočila jsem se. Mířil ke mně veliký muž. Deja vu... ptáte se proč? No, jednou vám to vysvětlím
"Já...musím za panem profesorem Brumbálem. Potřebuji s ním o něčem mluvit. Je to velmi důležité." řekla jsem mu
"Aha...tak já tě tam teda doprovodim. Chceš u nás študovat?" zeptal se "Mimochodem, já sem Hagrid"
"Ano, mimo jiné bych tu ráda studovala. Já jsem Leslie Dupontová." usmála jsem se na něj.
"Tak to mě těší...Dupontová...si z Francie, ne?"
"Ano, žila jsem na jihu. V Provence." víc už jsme mlčeli. Asi se mě chtěl na něco ptát ale nakonec nic neřekl. No, asi bych se vám měla trochu představit, že. Jak už jsem řekla Hagridovi, jmenuji se Leslie Dupontová a jsem z Francie. Mám dlouhé blond vlasy a pomněnkově modré oči. Jinak, vysoká jsem tak akorát. Říkáte si, další barbie která perfektně zapadne do zdejších poměrů protože si omotá každého kolem prstu...ale ne, nejsem taková. Dnes už ne. Mám své důvody k tomu, proč jdu jen v černé. Jednou pochopíte, ale dnes ne.
Možná se i ptáte se co tu dělám? Vážně musím mluvit s Brumbálem, je to moc důležité, ale o čem to vám neřeknu. Jak už jsem řekla, ne dnes. Pravidla to zakazují, ale asi to v sobě nedokážu držet věčně. Už tak je to dost těžké.
Přišli jsme k chrliči a Hagrid řekl heslo. Vlastně jsem ráda že šel se mnou, jinak bych se nahoru asi nedostala. Zaklepala jsem na dveře a ozvalo se tiché dále. Vešli jsme.
"Ach..Hagride. Kohopak mi to vedete?" zeptal se s úsměvem.
"Jsem Leslie Dupontová a musím s vámi nutně mluvit, Pane."odpověděla jsem sama
"Dobrá...děkuji vám Hagride." ten jen něco zabručel a opustil místnost. Brumbál ukázal na křeslo před sebou, stále se usmíval. Bude to na dlouho, ale to asi ještě netuší.
"Jak jsem už říkala, musím s vámi mluvit a je to důležité. Řekla bych že životně důležité." sáhla jsem do tašky a vytáhla včerejší noviny. Složila jsem je tak aby byla vidět první strana a s prstem natočeným k tomu důležitému jsem mu je ukázala.
Úsměv mu spadl z tváře a vyděšené modré oči se střetly s těmi mými. Pochopil.
***
"Uvědomuješ si vážnost toho co mi tu říkáš?" zeptal se mě po tom, co jsem mu vše dovyprávěla. Na tváři se mu objevila vráska.
"Ano a asi mnohem víc než vy Pane, to mi věřte."
Podíval se na mě. Viděla jsem v jeho očích, že ho to vážně dostalo a že má starosti. Možná i trochu strach, ale asi se to jako já naučil zakrýt. Vím, že se říká že oči jsou okno do duše člověka a že podle nich poznáte jak se člověk cítí a co si myslí. Já tomu nevěřím. Dřív možná ale dnes už ne. Vlastně dnes nevěřím ve spoustu věcí ve které jsem věřila dřív. Vím, že když člověk chce dokáže ukrýt vše a přede všemi. Ostatně, já sem toho pravým důkazem.
"No, začneme tím, že vás dnes večer zařadíme." podíval se z okna, slunce už zapadalo a rudozlaté světlo zářilo otevřenými okny do místnosti. Miluju tenhle čas. Všechno vypadá tak nevinně a kouzelně.
Vzpomínky....
"Večeře začne brzy. Vlak by měl být jen kousek od Prasinek." podíval se na mě tím svým pronikavým pohledem... "Víte, že musíte mlčet? Znáte pravidla že a také jistě víte co je v sázce."
"Ano...ještě si vzpomínám. Tak dávno to skutečně není a i tak to ze vzpomínek nikdy nedostanu. Nikdy." nikdy...také zvláštní slovo... připadá mi jako by to vyjadřovalo nic a zároveň všechno...děsivost nekonečnosti a zároveň prázdnoty.. vlastně vystihuje přesně to jak se poslední dobou cítím. Prázdná a zároveň úplně plná.....ale ne..neposlouchejte mě..melu hlouposti...to dělám teď často, takže mě radši neberte vážně.
Vyšli jsme s Brumbálem z ředitelny a zamířili si to někam dolů do hradu. Chodby vypadali tak kouzelně...paprsky prosvítaly okny vždy jen na malé úseky. Vypadalo to jako kdybychom šli nocí a dnem, tmou a světlem, smrtí a životem...jen tak, bez překážek. No nezní to jako pohádka?
Dovedl mě do kabinetu profesorky McGonagallové. Naštěstí jí o našem rozhovoru neřekl, jen že tu nastoupím do sedmého ročníku a že bych měla být zařazena první. Jak ohleduplné, že. Tak jako tak na mě bude každej koukat.
Profesorka mi řekla ať si sednu a počkám načež někam odkráčela. Bože...nesnáším ty okamžiky kdy sedím sama jen ze svými myšlenkami a zároveň tyhle okamžiky vlastně miluji. Není to praštěný? Chci být sama když mám společnost a když už jsem nakonec sama, chci aby někdo přišel. Sakra...asi se ze mě stává schizofrenik. A pesimista. Nebo možná spíš realista. Jak říkal jeden můj přítel, pesimista je jen dobře informovaný optimista. Přesně to jsem já. Dříve optimista který dostal pár informací o které vůbec nestál. Jak rychle se dá padat dolů...a náraz na dno bývá vážně tvrdý.
Venku se setmělo a na oblohu se vyšvihl měsíc. No není to nádhera? McGonagallová si pro mě přišla. Vedla mě dolů až do vstupní síně a nechala mě stát nad schody. Dívala jsem se a ty lidi pode mnou. Slyšela jsem jejich smích a viděla jejich rozzářené obličeje jak se snažili jeden druhému říct své zážitky z prázdnin. Přišli mi tak daleko a tak jiní než já. Jako bych k nim nepatřila.
Ty sem ale skutečně nepatříš, nebo si snad zapomněla?
Patřím sem.
Ne, nemáš tu být a moc dobře to víš. Tohle není tvůj život a oni jím nebudou stejně jako ty nebudeš jejich. Přiznej si to dokud je čas, vždyť víš jak moc taková ztráta bolí.
Svíralo se mi srdce. Mé druhé já.....Vím, že má pravdu ale nechci aby to tak bylo. Vím, že to nejde ale moc bych si to přála. Být s nimi a být.....normální. Bezstarostná a mladá jako oni. Plná nadějí a snů a síly k životu. Ale tohle já nemám...a ani už mít nebudu. Co se jednou ztratilo už se nikdy nenavrátí. Tak to přeci říkal, že mrtví nejdou probudit k životu. A já už svým způsobem taky zemřela.
Všichni už zmizeli ve Velké síni. Hrad byl najednou tichý až na tiché šumění hlasů. Brána se otevřela a vešel Hagrid s prvňáčky. Vypadali tak vyděšeně. Sešla jsem k nim. Profesorka něco povídala ale já ji neposlouchala. Nemusela jsem. Přišla ke mně malá holčička. Vlásky na hlavě se jí měnily rychlostí blesku. Metamorfomág. Ti se mi vždycky líbili. Podívala se na mě velikýma očima.
"Ty jdeš tak prvně?" zeptala se. Vypadala taky vyděšeně.
"Jo jo a myslím že se nemusíš bát. Bude to v pořádku." profesorka otevřela dveře do síně. Dívenka mě chytla za ruku. Povzbudivě jsem ji stiskla.
"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se
"Nymfadora Tonksová ale radši mi říkej jenom Tonksová. Moje jméno totiž maminka asi vytáhla někde ve středověku." vzpomínky.....okolo srdce se mi opět sevřel pevná ocelová obruč.
"Budu ti říkat Doro. To je docela dobrý, ne. Já jsem Leslie a myslím že se nemáš čeho bát. Bude to v pohodě." vděčně se na mě usmála ale ruku stále držela.
Došli jsme až před učitelský stůl. Jak jsem tušila všichni na mě koukali. Asi si mysleli že jsem nějaký přerostlý nováček. Kdo ví. Brumbál vstal.
"Jak jste si možná všimli, máme tu letos novou studentku. Jmenuje se Leslie Dupontová, je z Krásnohůlek a nastoupí do sedmého ročníku. Prosím Leslie, budeš zařazena první." naposledy jsem se na Doru usmála a vykročila ke stoličce s kloboukem. Sklouzl mi na nos.
"Helemese....nečekal jsem tě....ty by si tu být neměla, že?"
"Ne..neměla, ale kdo jsme abychom řídili svůj osud, že...pokud samozřejmě osud existuje ale to by byla dlouhá filozofická úvaha, nemyslíš?"
"Ano..to zajisté... no, kam ale s tebou? Havraspár ne a ani Mrzimor by to být neměl..."
"A je tu ta stará dobrá otázka... Zmijozel či Nebelvír... není to už trochu klišé? Vím že mi vidíš 'až do duše' takže určitě tušíš že je mi naprosto ukradené kam mě pošleš...ale taky víš čemu bych ve své situaci dnes dala přednost"
"Ano..vím, ale není to pro tebe...bude to NEBELVÍR"
Zamířila jsem k nebelvírskému stolu. Asi si říkáte že to je přeci ta nejlepší volba, udatný Nebelvír kde mají všichni velké srdce a jsou ochotní vám vždy pomoci. Ale to já nechci, ne teď. Dřív bych byla nadšená ale dneska už nemůžu...budou chtít být přátelé a budou chtít vědět co se stalo a tahle jejich péče všechno ztíží. Budou se motat do věcí o kterých nic neví a kterým nemohou porozumět. Budou se ptát na věci na které jim nemohu dát odpověď. Nemůžu být s nimi protože to co musím udělat by nějaké přátelství jen dělalo težší a bolestivější. Klobouk si asi myslel že mi pomohl, ale tak to není. Jediné čeho dosáhl bude, že si tu bolest budu muset prožít znova. A ve dvojnásobné míře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 peggy.kaja peggy.kaja | 23. dubna 2008 v 15:00 | Reagovat

no je to zajimavy, sem to precetla jednim dechem... z dob tonksove moc povidek neni:D ale tak me napadlo, jestli to nebude zmena v case lenky strelenky:D:D dobre, asi je to blbost, ale mohla by bejt sranda... :-)

myslim, ze s novou povidkou zacit muzes, pokud nebudes zanedbavat ty starsi :-X :-) x-)

2 Kayla Kayla | 23. dubna 2008 v 17:00 | Reagovat

urcite dalsi ze se vubec ptas!!!!!!!!!!!!!!!

3 Lili Lili | Web | 23. dubna 2008 v 19:44 | Reagovat

no to bolo super!jasne ze pokracko!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!mas talent

4 Dromedka Dromedka | Web | 23. dubna 2008 v 21:02 | Reagovat

Ty jo... honem... já chci vědět jak to s ní je... vždyť to byla krásná kapitola plná skvělých úvah a přirovnání a všeho... a hlavně plná napětí... už se moooooc těším na další kapču... jo a ohledně povídky... klidně piš další, jestli budou takhle skvělé tak klidně... :)

5 Jenny Jenny | E-mail | Web | 25. dubna 2008 v 18:43 | Reagovat

Že se ptáš!! ´Dalšíí kapču!! Tahle mě fakt nadchla...

6 Eliota Eliota | Web | 25. dubna 2008 v 21:50 | Reagovat

Tý jo, začíná to fantasticky! :) Hrozně se mi líbí, kolik informací je tam zatajeno a jsem napjatá ,co se jí stalo. :) Už se moc těším na pokračování. :) :)

7 wisty wisty | E-mail | Web | 26. dubna 2008 v 18:06 | Reagovat

tý jo, fakt hafo zajímavý:) jinak k anketě: mylím, že bys měla psat zatím jen Angels a Pohádku, ale je to na tobě...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama