2.kapitola- Na lidi mám nos...a každý z nás něčím nevoní

28. dubna 2008 v 17:14 | annetta |  pohádka o bolesti
nová kapitola...je taká...no jaká je no....snad se to bude alespoň maličko líbit...moc moc prosím o komenty...

***
Na lidi mám nos...a každý z nás něčím nevoní
Desítky hlasů na mě mluvily, vykřikovaly svá jména a jejich majitelé mi potřásali rukou. Nevnímala jsem je, neměla jsem sílu, jen jsem se usmívala a usmívala a stále dokola opakovala své jméno. Nebylo to namáhavé, nepotřebovalo to zaměstnat celou mysl a to bylo to, co jsem v tu chvíli potřebovala.
Ztěžka jsem dosedla. Všichni raději zmlkli a dál se věnovali zařazování. Dobře pro mne. Studovala jsem jejich tváře, jejich oči. Jak všichni zářili a usmívali se, jak neměli ani tu sebemenší starost, jen prostě seděli a dívali se na vyděšené prvňáky. Jak byli bezstarostní. Bože, jak moc bych se jim chtěla podobat. V té bezstarostnosti a radosti. Jak moc bych chtěla žít v jejich světě. Ne v tom mém.
Dora právě sedala na stoličku. Klepala se strachy. Vlastně má štěstí že se bojí jen tohohle. Já mám strach ze spousty jiných věcí. A z rozhodně horších věcí. Klobouk vykřikl jméno koleje a Dora s radostným úsměvem cupitala k nám. Podařilo se jí spadnout ale vůbec to neřešila. Zahučela vedle mne a objala mě. Pocuchala jsem ji v křiklavě růžových vlasech. Trčeli do všech stran.
"Já to dokázala, jsem tady s tebou." usmála se na mě. Musela jsem jí ho oplatit. Snad byl i upřímný.
"Takže ty se mi tu takhle staráš o mou malou příbuznou..." zvedla jsem hlavu a mé oči se setkaly s těmi uhrančivými šedými.
Vzpomínky...
"Sirius Black, jméno mé. Jsem něco jako strýček tohohle malého, růžového blázínka." usmála jsem se.
"Leslie...těší mě."
"Tohle je James Potter a Remus Lupin. A to malé tamhle je Petr Pettigrew."
Vzpomínky, vzpomínky a slzy které se derou na povrch...
Znovu jsem se usmála. Vím že teď to upřímné nebylo. Ale snad to nepoznali. Za tu dobu jsem se naučila být dobrou herečkou. Potřásla jsem si rukou s ostatními jeho přáteli a začala se raději věnovat jídlu.
"Víš že jsi moc pěkná slečna?" zeptal se Sirius a oslnivě se zazubil. Zase jsem se usmála, teď ale opravdově. Vlastně to bylo roztomilé.
"Děkuju, myslím že už jsem to i někde slyšela." ano, vím od koho to bylo a není to zase tak dávno...
"Co bys řekla nějaké pěkné procházce při měsíčku...třeba zítra...se mnou.."
Bere to nějak rychle. Zase jsem se pousmála, asi můj rekord."Nemyslím si že jsem tvůj tip..."
"Tak to já si myslím že si přesně jeho tip...pěkná blondýna s modrýma očima. To je něco pro Tichošlápka..." vložil se do toho James.
"Ne...věř mi že ne. Vím moc dobře o čem mluvím. Za to ti ten týden nestojí. Byla by to ztráta času a život je moc krátký."
"Jak víš o týdnu?"zeptal se nevěřícně.
"Řekněme že na lidi mám nos Siri....a věř mi, že každý z nás něčím nevoní." zakroutil hlavou ale vzdal to. Aspoň že tak.
Dloubala jsem se v jídle ale nic jsem nesnědla. Poslední dobou jím hodně málo. Nějak nemám chuť. Máma by se děsila jak moc jsem zhubla, ale asi by to pochopila. Kdyby věděla proč. Máma....většina lidí na matky nadává....ale jen proto, že si neuvědomují jak moc je potřebují. Zvláštní...jak se říká- Nevíš co máš, dokud to neztratíš. Kolik pravdy se ukrývá v jedné krátké větě.
Brumbálův proslov jsem naprosto ignorovala. Jsou vždy a všude stejné. Všechny proslovy. Šoupání židlí mě donutilo vstát. Následovala jsem primuse ale cestu jsem nevnímala. Ani nepotřebuji. Míjeli jsme krásné obrazy, naleštěná brnění a desítky dveří vedoucích do učeben. Jak může být jedno místo tak obyčejné ale zároveň tak nádherné a velkolepé.
"Odvaha" ozvalo se zepředu. Asi heslo. Vstoupili jsme dovnitř. Možná bych vám měla popisovat jaká je to nádhera. Jak je společenská místnost útulná a já nevím co ještě, ale je to zbytečné. Stejně to už znáte.
Zabořila jsem se do křesílka nejblíže u krbu a zavřela oči. Nechala jsem se hřát od přívětivých plamenů a na chvíli prostě...vypustila. Odpočívala a nemyslela na nic. Vím co přijde až půjdu spát. Znám ty sny ale teď na to myslet nebudu.
"Ahoj...neruším?" ozval se milý dívčí hlas. Otevřela jsem oči. Seděly vedle mne dvě dívky. Jedna s rudými vlasy, nádhernýma zelenýma očima a moc milým úsměvem a druhá drobná hnědovláska s modrozelenýma očima. Pokusila jsem se usmát.
"Ne, jistě že nerušíte."
"Já jsem Lily Evansová a tohle je Claire Martensová. Budeme chodit do jednoho ročníku a spíš s náma v ložnici." řekla ta rudovláska.
"Aha...tak to je...hm...fajn." zase jsem se pokusila usmát.
"Je všechno v pořádku?" zeptala se Claire. Ano, jako bych to neříkala, budou se hrozně starat.
"Jo...je mi fajn. Jen si musím zvyknout." opět pokus o úsměv.
"Viděly jsme tě s Pobertama....na ty si dávej pozor...a hlavně na Blacka. Sbalí každou která kolem něj projde."řekla Lily.
"Třeba to není špatný člověk....ale neboj, dám si pozor." dodala jsem když jsem viděla jejich výrazy.
"Ach jo...Francie. To je prý nádherná země. Kde jsi žila?" zeptala se Claire.
"My...bydleli jsme dole. U moře." proč se tak moc vyptávají....
"Máš skvělou angličtinu....řekni nám něco francouzsky....prosím, prosím."Zaprosila Lily a udělala na mě psí kukadla.
"A...já....asi radši až někdy jindy. Byl to dlouhý den a já bych si šla ráda odpočinout."
"Fajn, my půjdeme s tebou. Ukážeme ti pokoj." vyhrkla nadšeně Lily. Asi se jich jen tak nezbavím. Už zase bych chtěla být sama.
Vyšly jsme schody až k našemu pokoji. Ani ten vám nebudu popisovat. Stejně ho znáte. Bylo tam pět postelí a naše dvě další spolubydlící. Obě vysoké blondýnky.
"Ehm...Leslie, tohle jsou Leila a Juicy. Holky, tohle je naše nová spolužačka Leslie." ujmula se představování Claire. Kývla jsem a rychle si zabrala poslední postel. Ani jsem se nezabývala s převlékáním a hupsla do postele. Zatáhla jsem závěsy. Prosím, chci klid.
"Ta toho moc nenamluví, co..." ozval se vysoký hlas. Přišel mi děsně nafoukaný.
"Nech ji být Leilo. Třeba se jenom stydí." řekla na to Lily.
"Přišla mi taková smutná...." ozvala se i Claire.
"Tss...nemá důvod být smutná. Slyšela jsem Siriuska jak jí zve o večeři na rande a ona řekla že ne. Možná jí ale došlo jakou blbost udělala...." řekl poslední hlas. Asi Juicy.
"Ale no tak....přestěhovala se z Francie. Já bych byla taky smutná kdybych vás měla všechny po 6 letech opustit a jít do nové školy." ozvala se znovu Lily.
"Lily má pravdu. Měli bychom na ní být hodné." řekla Claire. Slyšela jsem ještě pár odfrknutí a jak všechny zalezly do postelí. Díky, ale nepotřebuji aby na mě byly hodné. Poradím si tu sama.
Snažila jsem se usnout ale nešlo to. Jako obvykle jsem usla až kolem rána.
Světelné paprsky křižovaly oblohu, ozýval se křik neznámých...svíral mne strach, co když se jim něco stane? Co když o ně přijdu? Musím je najít...někde tu musí být, vždyť jsme byli spolu. Prosím, prosím...
Tvrdý náraz, řezavá bolest, temno před očima........vytřeštěné oči mrtvých na mne hleděly ze tmy.....hořké slzy stékaly po tvářích a zlý smích se ozýval po krví nasáklé louce...
Proč?
Vymrštila jsem se do sedu, celá zpocená. Třásli se mi ruce a po tvářích mi stékaly slzy. Bylo sedm hodin ráno. Spala jsem asi tři hodiny. A to mě čeká první den. Vlezla jsem do sprchy. Horké kapky mi stékaly po tvářích. Bože, tohle miluju, je to tak uvolňující. Někdy mám pocit že tím smývám všechny ty problémy a starosti a bolestné vzpomínky. Jistě, brzy se to všechno vrátí ale ten krátký okamžik kdy je všechno fajn je k nezaplacení.
Oblékla jsem se. Černá sukně, tmavě šedé triko. Vlasy nechala jen tak a oči zvýraznila černou tužkou. Ano, to je ono. Přesně to vystihuje mou náladu. Vylezla jsem z koupelny. Všechny už byly vzhůru.
"Páni...jsi ranní ptáče." usmála se Lily.
"Já...jen jsem nemohla spát..."
"Slyšela jsem tě jak mluvíš ze spaní. Skoro jsi křičela. Zdálo se ti něco špatného?" přidala se Claire.
"Jo, i tak by se to dalo říct."
"Co se ti zdá první den se prý vyplní...." ozvala se s úšklebkem Leila. Lily po ní hodila ošklivý pohled. Už se nadechovala že jí okřikne ale předběhla jsem jí.
"To je v pohodě Lily. Nemusí se bát, to co se mi zdálo se už stalo." vykulily na mne oči.
"Co to bylo?" zeptala se Claire.
"Nic co by váš život obohatilo. Spíš naopak." ušklíbla jsem se smutně. Ne, myslím že to nechtějí vědět.
"Hele, nám to můžeš říct...jestli tě to trápí...." přidala se i Lily.
"Jestli mě to trápí? Proboha, jistě že ano. Ale ne, neřeknu vám to. Není to nic co by vás mělo zajímat. A hlavně vám to stejně říct nemůžu..."
"Tak jak myslíš....ale kdyžtak jsme tady, ju?" pokývala jsem hlavou. Jistěže jsou tady. Ale ne pro mě.
Otevřela jsem kufr a začala hledat učebnice. Musela jsem několik věcí vyndat.
"Páni...ty tu máš tolik pěknejch hadrů a taháš tohle?" zeptala se nevěřícně Juicy. Ukazovala přitom na mé staré oblečení. Jistě, že se jí to líbilo. Barevné sukně a trička s výstřihem. Drahé oblečení a boty. Už jsem to na sobě neměla ani nepamatuju.
"Nemám důvod to nosit." řekla jsem tiše. Hledala jsem dál. Á, konečně.
"Nemáš důvod? Vypadala bys v tom dobře, ne jako v tom co máš teď. Ta sukně je pěkná, jo. Mohla by být i kratší...." to nevím jak si to holka představuje. To bych mohla rovnou chodit nahá. "Ale uznej zlato...vypadáš tak nevýrazně. Ta černá ti ubírá na kráse, je z tebe šedá myš. Nejsi sexy, chápeš jak to myslím?"
"Mám svý důvody proč chodím tak jak chodím a tobě do toho nic není."
"Juicy má pravdu...vypadala bys líp..." přidala se i Leila.
"Možná...ale já jsem takhle spokojená." ne, myslím že ani tyhle dvě mě nevytočí. Už jsem hodně dlouho nekřičela. Zjistila jsem že když se s někým hádáte, váš klidný hlas ho dokáže naštvat mnohem víc než křik. Hlavně, s klidnou hlavou se lépe přemýšlí.
"Spokojená? Vyměnila jsi svetr od Diora za tohle....to je.....to je zločin. Co může člověka k něčemu takovému dovést?"
Dorovnala jsem si všechny učebnice do tašky a otočila se na ní. "Před pár měsíci mi zemřeli máma a táta a ještě několik dalších lidí na kterých mi záleželo. A záleželo mi na nich víc než na blbym svetru od Diora, takže jestli po něm toužíš, vem si ho."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

klikni....

klik=D

Komentáře

1 Kayla Kayla | 28. dubna 2008 v 19:37 | Reagovat

paaaani tohle je naprosto uzasny uz se tesim na pokracko!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

2 Dromedka Dromedka | Web | 28. dubna 2008 v 19:45 | Reagovat

Wooow... mám první komentář... už jsem říkala, jak se mi líbí, jak píšeš??? :D:D Prostě bomba... a tohle vypadá hodně zajímavě...

3 Dromedka Dromedka | Web | 28. dubna 2008 v 19:47 | Reagovat

Tak nemám... :(:(

4 wisty wisty | E-mail | Web | 28. dubna 2008 v 19:50 | Reagovat

jůůůůůůůůůů, teda, naprosto nádherný!!!!!! takže rychle DALŠÍ nebo si tě najdu a to něco uvidíš:)

5 tonks tonks | Web | 29. dubna 2008 v 16:17 | Reagovat

pekna kapitola, pekna poviedka, pekny blog :) that's all

6 Eliota Eliota | Web | 30. dubna 2008 v 22:31 | Reagovat

Senzační! :) :) Je to dokonalé. :) A ty dvě jsou teda vlezlý ;)

7 Hannah x) Hannah x) | Web | 25. září 2009 v 14:47 | Reagovat

Páni, Anet, to bylo něco, ohormného, opět, úplně si mě omráčila... Celá rodina... Chudák Leslie. Doufám, že se v další kapitole dozvím, kdo ji to řekl, Mám takové neblahé tušení, kdo by to mohl být... Jsem moc zvědavá. Opravdu nádherná kapitola. Hned, co se vrátím z knihovny, si dočtu tuto ohromnou povídku!
Jako vždy překrásné.

8 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 20. listopadu 2009 v 19:46 | Reagovat

ty kravky to z ni chtely dostat, nebo co xD jo takvoy pici znam... no s klidnou hlavou se mozna fajne premysli, ale znam jednoho cloveka co tu chladnou hlavu dokaze mit :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama