prolog

4. dubna 2008 v 20:25 | annetta |  angels never cry
tak je tady začátek jedné z mých povídek....snad se bude líbit

Prolog
Malá holčička s černými kudrnatými vlásky stála v tmavých šatečkách před mramorovou náhrobní deskou. O pár let starší chlapec jí pevně držel za ruku. Lehounký jarní větřík si pohrával s jejich vlasy. Dívenka zvedla hlavu a podívala se na svého společníka. V temně modrých očích se jí jako perly třpytily slzy.
"Ona už se nevrátí, viď?" zašeptala. Chlapec se na ní podíval a jen lehce zavrtěl hlavou. Holčička se rozplakala naplno. Sehl se k ní a obejmul ji. Věděl že musí být silný. Kvůli ní.
"Já tě nikdy neopustím."
*************
Šest dětí se schovávalo za starým gobelínem. Pět chlapců a jedna dívka. Seděli tiše a naslouchali. V jejich očích plápolaly jiskřičky vzrušení. Najednou uslyšely přibližující se hlasy. Přesně na to čekali.
Do jejich chodby zrovna vcházela první skupinka lidí. Vesele se bavili, asi šli z večeře. Šestice schovaných dětí se zvedla. Všichni se namáčkly těsně za gobelín a nenápadně vyhlížely ven. Nic netušící oběti jejich nejnovějšího vtípku právě došly do nebezpečné zóny. Zničeho nic jim podklouzly nohy a oni se, jako po ledu, s hlasitým ječením řítili na druhý konec chodby. Velmi brzy se k nim přidali i jejich spolužáci. Šestice schovaných dětí propukla v hlasitý smích, který však stejně nebyl slyšet přes křik klouzajících se studentů. Jedině dívka byla schopna dát dohromady kloudnou větu. Podívala se na svého nejlepšího kamaráda s dredatými vlasy.
"To se ti vážně povedlo Jerry."
***********
Kudrnatá černovláska stála uprostřed velké vstupní haly. Naproti ní stál vysoký muž. Koukali si do očí a i nepovolaný divák (a že jich tu bylo, skoro celá škola) by si všiml toho napětí které mezi nimi panovalo.
Dívka pevně stiskla ruku dredatému chlapci za sebou. Tohle se jí vůbec nelíbilo.
"Co tady děláš, tati?" slovo tati vyslovila s jasným pohrdáním.
"Přišel sem ti říci, že se budeme stěhovat. Jen abys byla připravená." ledový hlas zamrazil všechny přítomné.
"Bože, to ti ten barák co máš nestačí? Honosnej je snad dostatečně, ne? To musíš bydlet na Manhattanu, aby sis něco dokázal? Víš kolik mi zabere času jezdit za klukama až do Brooklynu? New Yorkský metro je děsný." odvětila mu naštvaně.
"To nějak zvládnem, neboj. My něco vymyslíme." konejšil ji dredatý kamarád. Jen lehce kývla.
"Metrem bohužel jezdit nebudeš. Nebude to možné." řekl otec
"Cože?!? To tam není metro?" zděsila se. Už viděla jak se tam trmácí taxíkem.
"Jistě že JE, za nimi" ukázal na pět chlapců za ní "se ale nedostaneš. Stěhujeme se do Londýna."
"Ten je ale...ten je v Anglii a Anglie je v Evropě. To je přes oceán, přes půl zeměkoule. Jak budu chodit do školy, jak se budu vídat s klukama jak.." šeptala zděšeně
"Nijak. Budeš chodit do nové školy. Najdeš si nové přátele. A snad i lepší." řekl s lehkou nadějí v hlase
"Ale..." snažila se namítnout
"Žádné ale! Amerika je tvou minulostí, přijedu si pro tebe dva dny před koncem roku. Buď připravená. A pro tvého bratra to platí taky. Vyřiď mu to až ho uvidíš. S ním už se ale do nové školy nepočítá. Už přeci dokončil školu, ne?" Řekl a odešel
Jen tam tiše stála s nevěřícím výrazem a neschopna pohybu. Roztříštil jí svět. Tak jak to uměl jen on. Už zase.
**************
Věci měla sbalené a naposledy se otočila na šedý kamenný hrad za sebou. Pět let života. Její domov. Zamrkala. Ona přeci nikdy nepláče. Nevěřila, že se s ní přišla rozloučit snad celá škola. Objala všechny své známe, přátele svého brášky kteří byli i pro ní přáteli a nakonec, nakonec ty nejbližší.
Pět chlapců v jejím věku, všichni stejní a přece tak jiní. Každého objala. Nakonec si nechala toho nejdůležitějšího.
"Jerry...." šeptala tichounce, tak že jí slyšel jen on.
"No tak, to bude fajn. Budem si psát a určitě se navštívíme. Přece to tímhle nekončí." snažil se jí uklidnit. Nebo možná sebe, to sám nevěděl.
"Já vím, já vím... mám tě moc ráda Jerry." šeptla
"Taky tě mám rád andílku."
Bratr jí vzal kolem ramen a spolu zamířili k hlavní bráně. Zhluboka se nadechla. Takže nový svět, pomyslela si. Najednou uslyšela hluk. Prudce se otočila. Nad cimbuřím hradu bouchal barevný ohňostroj. Široce se usmála. Moc dobře věděla kdo má tohle na svědomí.
"Sbohem..."
****************
Postarší muž s dlouhými bílými vousy se schovával v patře své pracovny. Modrýma očima která schovával za půlměsícovými brýlemi pozoroval dívku která stála dole a hladila jeho fénixe. Byla zvláštní. Přišlo mu jako by z ní něco vyzařovalo. Pozitivní energie tak nakažlivá, že by dokázala zvednout náladu každému. Vzpomněl si co mu o ní psal její bývalý ředitel. Prý je to pěkné kvítko, ale s dobrým srdcem.
Sešel dolů. Otočila se na něj a zadívala se mu do očí. Uviděl v nich hrát neposedné jiskřičky. Krásně se na něj usmála a on jí úsměv oplatil.
"Jmenuji se Albus Brumbál a jsem zdejší ředitel." natáhl k ní ruku
"Těší mě. Angela Wotersnová"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jenny Jenny | Web | 5. dubna 2008 v 20:10 | Reagovat

Ou jeva!!!! Boží!!! Ty jo...máš uplně nádherný styl psaní!! Poslouchám u toho soundtrack z Let´s Dance a zrivna mi tu hraje písnička, která se k tomu báječně hodí=) Prolog se ti povedl na jedna s hvězdou! Letím na první kapitolku

2 Gigi Gigi | Web | 29. dubna 2008 v 16:54 | Reagovat

jj,souhlasim..fakt mooc hezké

3 Hannah x) Hannah x) | Web | 26. srpna 2009 v 8:56 | Reagovat

Ach jo... To je nádherně smutné... Pustila jsem se do tvé další povídky a nechápu, jak jsem mohla vydržet bez tvého psaní... Píšeš tak nádherně a vždycky dojemně. Chudák Angel... Krásné jméno. Jsem zvědavá, jestli se skamarádí s Poberty, jestli je to v době pobertů. :D Protože k nim by se docela hodila... Chudák Jerry. Ach, musím na další kapitolu, nebo bych tu mohla básnit donekonečna. Miluju tvé povídky!

4 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 26. srpna 2009 v 9:31 | Reagovat

fajne :D

5 Stella Elyonová Stella Elyonová | Web | 10. února 2011 v 16:12 | Reagovat

Ou jeva!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama