10.kapitola- You can trust me 1/2

1. května 2008 v 18:55 | annetta |  angels never cry
takže....kulatá desátá kapitolka....na oslavu by to chtěla pár krásných komentů jako k té minulé:) děkuju moc a radši to nebudu vokecávat...

***
You can trust me

Mám jen jediné slovo pro vystižení mé nálady. Depka. A to těžká. Vlastně ani nevim proč to na mě tak lehlo, je neděle a nemáme ani úkoly, Black neprudí, včera jsem se potají vydala za bráškou do Prasinek a nemám ani žádnej trest(to bych zařadila do kategorie zázraků) takže vlastně nemám důvod bejt takhle netečná, ale prostě si nemůžu pomoct.

Seděla jsem na okně a koukala ven. Cpala jsem se už asi miliontou žabkou a nepřítomně čučela na pozemky. Pomalu se smrákalo. Ach jo...nesnášim tyhlety stavy...kdyby tu byl Jerry, věděl by jak mě z toho dostat. Ne že by se o to Lily nesnažila ale asi neví jak na to. Já taky nevim jak na to, to ví jenom Jerry....sakra Jerry, proč si tak daleko.

Strčila jsem si do pusy další čokoládu a zjistila jsem že je poslední. No fajn, i má poslední útěcha zmizela z povrchu zemského. Podívala jsem se na Lily, seděla na posteli a něco si četla v učebnici Dějin. Nedokážu pochopit jak se může učit. Sakra....za kým mám asi tak jít? Remus musel odjet za maminkou, prej je nemocná. Chudák, asi o ní musí mít strach, já bych taky měla. Kdyby žila. Ale ne, je to zase tady, takhle se z tý mrzutý nálady nikdy nedostanu.

Zase jsem se zadívala na pozemky, už se setmělo a na nebi se začaly objevovat první hvězdy. Na hvězdy jsme koukaly vždycky s mamkou, měli jsme i svou vlastní, naší hvězdu přání. Tu nejjasnější která byla vidět. Zatočila jsem stříbrným prstenem na své ruce. Byl její. Vždycky jsme si něco přály, když jsme je pozorovaly. Prosily jsme naši hvězdu......rychle jsem zamrkala, no tak, já přeci nikdy nebrečím, já ne. Zadívala jsem se na tu hvězdu, na naší hvězdu. Měla bych si něco přát...prosím, vrať mi Jerryho, aspoň na chvilku...potřebuju někoho kdo mi rozumí...potřebuji svého strážného anděla...prosím...

Jo, je to dětinské, ale je hezké mít své sny, no ne? Někdy je to to jediné co nás udrží nad vodou. A sakra, tohle je ta nejhorší část, když se topím v depresivních, filosofických úvahách na téma smysl života. Rychle jsem zatřepala hlavou. No tak Angelo, udělej se sebou něco.
Ano? A co bych s tebou měla dělat? Cítíš se mizerně a máš k tomu důvod...vzpomeň si na ten dopis co přišel včera...
Ten s tím nemá co dělat...
Ne? ale jistě že ano...přiznej si to, vyděsil tě...
To není pravda, bylo to jen vyhrožování...neublížil by jim...
Ale no tak...mluvíme o tvém otci! To si vážně myslíš že by jim nic neudělal? Nebuď naivní...to ty přeci nikdy nejsi...nejsi takhle slabá
Kušuj, máš mě povzbudit a ne se snažit srazit mě níž
Jen ti říkám jak to je...nemá cenu si lhát...on JE schopný jim ublížit a ty to víš! Co by ti na to řekla Lily...nakonec bys jí stejně ztratila
Di se bodnout, na rozhovory se svým praštěným já nemám náladu!
Ale...
KUŠUJ!

Jo, já vím že někdo kdo se hádá sám se sebou asi není normální ale když já sama sebe děsně štvu! Nepochopím jak může být mé vlastní druhé já tak tupé....ach jo, asi ze mě bude schizofrenik

Úplněk pomalu stoupal nad lesem a ozařoval pozemky svým stříbrným svitem. Bože, tyhle chvíle jsou kouzelné...pomalu jsem točila svým prstýnkem a opět nepřítomně hleděla ven. Ne, přeci by jim neublížil...vím že je to hajzl ale tohle...to by neudělal...to přeci ne...

Abyste pochopili, včera mi od otce přišel další dopis...prý se mu nelíbí s kým se kamarádím a jak se chovám k lidem, kteří mají úroveň(až bude mít Malfoy úroveň tak mi dejte vědět...přinesu si foťák a celé to zvěčním na fotografii a k tomu zatančím válečný tance a třikrát zvolám hurá...možná čtyřikrát...)....prý ať mu nedávám záminku, aby se o konec našeho přátelství postaral sám...přece by jejím rodičům neublížil......

Zase jsem se na ní zadívala...vypadala tak spokojeně(vezmeme-li v úvahu že ČTE!)...pohled mi padl na fotky které jsem měla nalepené u postele. S klukama, s bráškou, s mámou a pak milion jenom s Jerrym...je to zvláštní, takhle si rozumět zrovna s klukem ale já si nějak nemůžu pomoct...je pro mě víc než kdokoliv jiný na světě. Ale je až v Americe...a pak nemám mít depku.

Cítila jsem měsíční světlo jak mi září do vlasů. Pootevřela jsem okno a pustila trochu večerního, studeného vzduchu do pokoje. Zavřela jsem oči. Ano, tohle miluju. Najednou až k našemu oknu dolehl zvláštní zvuk. Zadívala jsem se na pozemky. Úplněk dodával dostatek světla a tak jsem viděla jak se zpod Vrby Mlátičky vynořují nějaké postavy. Vlastně to byla spíš zvířata, ale na tu vzdálenost jsem nepoznala jaká. Vrba najednou ztuhla a ani se nehla.

"Hmm...Lily? Myslíš...myslíš že by si sem mohla jít? Je to docela divný...." houkla jsem na ní opatrně. Hned se objevila vedle mě. Jen jsem ukázala dolů. Zalapala po dechu.

"Co...co myslíš že to je?" zeptala jsem se váhavě.

"Tak to nemám ani páru..." u kořenů ale začalo vylézat ještě něco, bylo to větší, mnohem větší než zvířata před tím. Postavilo se to na zadní a hlasitě zavylo. Měsíční světlo dopadlo na tělo zvířete. Vlkodlak.

"Ach můj bože, ach můj bože....máme ve škole vlkodlaka" zaskuhrala Lily nevěřícně. Mně to totálně vyrazilo dech. Vlkodlak. A tady v Bradavicích? To je....hustý...asi.

"Kdo myslíš že to je? A ví o tom Děda?" vyslovila jsem hned dvě otázky které mě pálily na jazyku.

"Brumbál o tom určitě ví...jinak by ho tu nenechal studovat, no ne? A kdo to může být netuším."

"Doufám že je to Malfoy. Nebo někdo ze Zmijozelu." řekla jsem

"Proč proboha?"

"Slyšela jsem že taková proměna je hrozně bolestivá...ten člověk ať je to kdo chce musí hrozně trpět" zase jsme se zadívaly na pozemky. Monstrum i se svým doprovodem někam zmizeli. Asi do lesa.

Sedly jsme si na Lilyinu postel. Zase jsem začala točit s prstýnkem. Poslední dobou to dělám často. Přemýšlím kdo by to tak mohl být..."Co všechno víš o vlkodlacích?" zeptala jsem se Lily.

"Nic moc, jen že se vždy o úplňku přemění v krvelačnou příšeru, že jejich kousnutí se nedá léčit, že jim stříbro dokáže ublížit....a tak"

Úplněk, příšera, stříbro....stříbro. Podívala jsem se na své prstýnky na ruce. Jen jeden jediný byl ze stříbra. Stříbro jim ubližuje...Remus uskakující když jsem ho chytla za ruku...nemocná maminka...stříbro na mém prstě...jako by dostal elektrickou ránu...

"Remus!" vyhrkla jsem

"Cože?"

"Ten vlkodlak je Remus."

"To je přeci hloupost...to nemůže...to není...sakra to ne." koktala Lily.

"Je to on. Jezdí prý za nemocnou maminkou...je u ní dneska a byl u ní i před měsícem a měsíc před tím taky. Vlastně asi vždycky na úplněk. A jednou...seděli jsme ve společence a mluvili spolu a já ho chytla za ruku a on najednou uskočil...můj prsten je ze stříbra a jak jsi sama řekla...prostě to do sebe zapadá. Vždycky byl děsně unavenej a já si říkala že je to kvůli starostem o maminku ale není...běhá celé noci po pozemcích...a ta proměna...musí to být bolestivé..."

"Ach můj bože...Remus..náš Remus je...je vlkodlak..."zakoktala se Lily. Ano, náš Remus je vlkodlak a náš Remus nám pěkně, ale pěkně lhal.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hannah x) Hannah x) | Web | 26. srpna 2009 v 12:55 | Reagovat

Ach... Nevydržím, jdu na další půlku!

2 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 30. října 2009 v 23:50 | Reagovat

nadhera

3 Doominiik Doominiik | E-mail | Web | 26. března 2012 v 15:01 | Reagovat

Super blog ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama