10.kapitola- You can trust me 2/2

1. května 2008 v 18:57 | annetta |  angels never cry
neni zas tak dlouhá ale bohužel se to tam ňáko nevešlo tak sem jí musela rozdělit...

* * *

Bylo úterý večer, dva dny po našem objevu. Lily tomu pořád nechtěla věřit, ani když se dneska Remus vrátil s temnýma kruhama pod očima a s drobnými jizvami na rukou a v obličeji. Vlastně se mi tomu taky nechce věřit, ale už to tak vypadá. Z našeho Rema je jednou do měsíce krvelačné monstrum.

Seděly jsme s Lily v rohu místnosti a pozorovaly čtveřici kluků. Vypadali spokojeně. Jestli pak to ti tři vědí? Asi ji, jsou to přeci přátelé a bydlí spolu...třeba jim to řekl...třeba jim věřil..

"Měli bychom se ho na to zeptat." řekla jsem

"Jo? A co chceš asi říct? 'Čau Reme, tak co jak je? Jen tak mimochodem, v neděli jsme tě viděli jak běháš po pozemcích, měl jsi velkou spoustu zubů a asi by si nás sežral' jo, to je fakt dobrý..." řekla šeptem Lil "A hlavně, co když se mýlíme a není to on? Hrozně ho urazíme..."

"Já myslím že je to on..."

"Tak běž ale radši ty...protože v lepším případě to on není a pak se z toho budeme muset nějak vykecat a to jde tobě líp..."

"Tak fajn, zeptám se ho já..." zvedla jsem se a zamířila k nim. Zrovna se smáli něčemu co řekl Potter. Odkašlala jsem si abych upoutala jejich pozornost. "Ahoj Reme...myslíš že bysme si někde mohli promluvit? Sami..." podrbala jsem se na hlavě. Ten vážnej tón jsem nemohla zastavit.

"J...jo." řekl sklesle. Viděla jsem jak si s klukama vyměnil smutný pohled.

Stoupli jsme si k oknu na druhé straně společenky. Nikdo nás tu nemohl slyšet. Cítila jsem jak na mě kouká Lily a taky Poberti. Opřela jsem čelo o okno a zase začala točit s prstýnkem. Pozoroval mě, celý bledý.

"Je po mámě...ten prsten. Jedna z mála věcí která mi po ní zbyla...pravé stříbro.."

"Je...je krásný..." zamumlal a polkl. Zbledl ještě víc. Že by tušil?

"Jo...to je.." řekla jsem nepřítomně. Rychle jsem ho stáhla z prstu a strčila ho do kasy u džín. Zhluboka jsem se nadechla."Předpokládám že jsi nebyl u maminky, že..."

Sklopil oči."Nevím jak to myslíš..."

"Aspoň nelži, ano Reme? Jenom mi tu nelži."vyjela jsem na něj. Podíval se mi do očí.

"Ne, nebyl jsem tam..."

"Fajn....tak co kdyby si mi řekl kde jsi byl..."

"Vždyť to sama víš..." zašeptal tiše, že jsem ho sotva slyšela.

"Ano, vím to ale chci to slyšet od tebe. Chci vědět že ti na mně záleží alespoň tak, abys mi to řekl do očí."

Zvedl oči a podíval se do těch mých."Nebyl jsem u matky a ona není nemocná...byl jsem na ošetřovně, protože...protože jsem vlkodlak." poslední slovo už opět zašeptal. Zase jsem se podívala z okna. Viděla jsem na Hagridovu hájenku. Světla svítila do okolní tmy.

"Očividně jsi to nepovažoval za moc důležité, že. Nebo si se snad o téhle maličkosti zapomněl zmínit?" zeptala jsem se sarkasticky.

"Ty to nechápeš..." řekl tiše

"Ne, to máš teda sakra pravdu že to nechápu takže....co mi to třeba vysvětlit?"

Zvedl ke mně oči. Viděla jsem slzy, třpytící se jako diamanty."Já...já měl strach. Ty nevíš jaké to je. Lidé tě odsoudí dřív než tě poznají, jsi pro ně zrůda a monstrum které si nezaslouží žít. Nemáš přátele, nemáš lásku protože se tě každý bojí a vyhýbá se ti obloukem.

A pak se najednou objeví někdo kdo je milý a fajn a ty bys ho chtěl mít za přítele. Někdo jako ty. Neznal jsem nikoho tak pozitivního, optimistického a stále usměvavého jako ty. Nikoho kdo by svět viděl z té lepší stránky, kdo by se dokázal radovat z každé maličkosti a žít naplno, někoho tak krásně praštěnýho.

A ty jsi se se mnou chtěla kamarádit a já byl šťastný protože ten tvůj optimismus a ta tvoje vůle a vášeň k životu je tak nakažlivá a já se cítil jako ti ostatní, ale věděl jsem že když se dozvíš pravdu, když se dozvíš kdo jsem, tak pak mě budeš nenávidět. Ano, vím že to bylo sobecké a věděl jsem že se to jednou dozvíš ale nemohl jsem si pomoct. Nechtěl jsem tě ztratit dřív než bude nutné.

Ale chápu tě....chápu že se ti teď hnusím nebo se mě bojíš nebo já nevím co...naprosto chápu že se mnou nechceš mít nic společného. Takže půjdu, ale chtěl jsem ti poděkovat. Bylo to úžasné a já jsem vděčný za tu šanci co jsem dostal...." otáčel se k odchodu. Chytla jsem ho za ruku.

"Co to sakra blábolíš? Kam by si chodil? Co si o mně vlastně myslíš? Že jsem jako můj otec? Jako má rodina? Že každého kdo nemá čistou krev odsoudím, že se mi hnusí? Proboha to mě vážně vůbec neznáš? Jak by sis mohl myslet že se teď na tebe vykašlu? Mě štve že jsem ti ani nestála za to se zmínit, že jsi mi nevěřil. Poznala jsem jaký jsi člověk Reme a jenom proto, že máš párkrát do roka špatný den se na tebe přeci nevykašlu.

Vím jaké to je, když někam přijdeš a lidé si o tobě myslí to nejhorší dřív než tě poznají. A to všechno jenom kvůli jménu, myslí si že jsem jako zbytek mé rodiny, ale to není pravda. Stejně jako není pravda že jsi monstrum. Jsi Remus Lupin, úžasný človíček s velkým srdce a to ti nikdo nesmí vymluvit, jasné? Mně můžeš věřit, Remusi." objala jsem ho. Pevně mě stiskl v náručí.

"Musí to být hrozné...ta bolest...a stále dokola, každý měsíc..je mi to moc líto, Reme.."

"Děkuju, děkuju, děkuju..."

"Nemáš vůbec za co." usmála jsem se na něj. Setřel si slzu

"Lily...ona...ona o tom také ví?" zeptal se

"Jo, jo...ale nechtěla sem jít...ne, nebojí se tě, to si nemysli...ale...nebyla si jistá jestli je to tak a kdybychom se spletly, prý bych se z toho líp vykecala."

"Jo, to je fakt." usmál se. Kývla jsem na Lily. Zvedla se a došla k nám.

"Takže...je to pravda? Že si...no ty víš co..." zeptala se Rema

"Jo...je."

"Ach Remusi..."vrhla se mu kolem krku. Musela jsem se usmát, nezklamala.

"Můžeme ti nějak pomoct? Jakkoliv?"zeptala jsem se.

"Ne, to je v pohodě. Tímhle jste pomohli víc než dost. Mám kluky a ti už udělali víc než by bylo nutné. To, že vím že mám vás mi stačí. Bohatě."

"Tak fajn...drž se a kdybys něco potřeboval, jsme tu....jasný?" řekla jsem mu

"Jasný...a děkuju. Moc." naposledy jsme se s Lily usmály a pelášily do ložnic. Chudák Remus...proč se vždycky ty nejhorší věci dějí těm nejhodnějším lidem?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 peggy.kaja peggy.kaja | 1. května 2008 v 19:33 | Reagovat

hezky.............

malem sem se rozbrecela:D

2 wisty wisty | E-mail | Web | 1. května 2008 v 20:39 | Reagovat

ježiš, naprosto úžasný!!! a už se úplně klepu na další :)  doufám, že bude co nejdřív:)

3 Dromedka Dromedka | Web | 1. května 2008 v 20:54 | Reagovat

Jj... taky... koukám sem každý den, abych zkontrolovala, jestli něco nepřibylo... ty púrostě nezklameš... chtěla bych umět psát dialogy jako ty... :):) Krásny...

4 Kayla Kayla | 1. května 2008 v 21:22 | Reagovat

nadhera mooooc pekny!!!!!!!!!!!!!!!!

5 Lili Lili | Web | 2. května 2008 v 9:44 | Reagovat

no super a ta posledna veta bola uzasna:)moc sa tesim na dasliu kapcu:)

6 Jenny Jenny | Web | 3. května 2008 v 9:25 | Reagovat

úžasný...uf...jsem skoro brečela...moc povedený a hlavně nádherně napsaný...moc se těším na další kapitolu

7 Eliota Eliota | Web | 3. května 2008 v 12:29 | Reagovat

Nádherné! :) :) Moc se mi to líbí!

8 barbora barbora | 3. května 2008 v 16:14 | Reagovat

jeee, super:D

9 Lili Lili | Web | 4. května 2008 v 15:22 | Reagovat

rychlo dalsie plsssssssssssssss!!!!!!!!!

10 tonks tonks | Web | 4. května 2008 v 18:29 | Reagovat

dobre, ze sa Lily a Angela tak zachovali :)

11 ajvi ajvi | E-mail | Web | 6. května 2008 v 18:05 | Reagovat

juj, skvělý, Angie a lily jsou hodný, že se na něj nevykašlou, fakt se mi tahle povídka moc líbí, Ta Angie je mooc sympatická:D

12 Hannah x) Hannah x) | Web | 26. srpna 2009 v 13:07 | Reagovat

Prostě kouzelně nádherné! Já prostě miluju tvé psaní a asi se zblázním, kdybys přestala.

13 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 31. října 2009 v 0:00 | Reagovat

skvele... nemam slov! tak KRASNE jsi to popsala...

14 drow drow | Web | 7. prosince 2010 v 22:13 | Reagovat

:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama