3.kapitola- Smutná víla zná mnohá tajemství 1/2

4. května 2008 v 21:51 | annetta |  pohádka o bolesti
další kapča....snad se bude líbit a necháte nějakej ten koment:) bohužel se to zase nevešlo...a přitom to je docela krátký...
P.S. na Angels se pracuje...:)

***
Smutná víla zná mnohá tajemství

Pomalu jsem mířila dolů po schodech. Bože proč já tak moc kecám? K čemu mi bylo jim to říct. Jistě že k ničemu....a zase budou mít spoustu otázek na které prostě není odpověď. Povzdechla jsem si. Zase mě začíná bolet hlava.

Došla jsem do Velké síně. Vlastně ani nemám hlad...je to jen takový zvyk. Sedla jsem si až na uplný konec a nalila jsem si trochu kafe. Už tu bylo docela dost lidí. Všichni vypadali tak spokojeně. Hořce jsem se ušklíbla. Ano, to znám. Před sto lety jsem byla taky taková...

"Ahoj Leslie!"vedle mě se objevila hříva růžových vlásků. Dora se široce usmívala.

"Ahoj princezno....co ty tu?"

"Nechtěla by sis k nám sednout?" ukázala na své nové kamarádky a opět se na mě usmála.

"Ne...asi ne. Nerada bych vám kazila zábavu, ale děkuju."

"Tak dobře. Ale kdyby si chtěla tak přijď. Ať tu nesedíš sama." pokývala jsem hlavou. Nepřijdu...ale proč jí kazit náladu?

Hřála jsem si ruce o hrnek s kávou a koukala nepřítomně do blba. Najednou si ke mně přisedali kluci. Myslím tím Siriuse, Jamese, Remuse a Petra.

"Co tady tak sama?" zeptal se z vesela Sirius.

"Prostě tak...nějak jsem netoužila po společnosti.....ale teď tu jste vy...."odpověděla jsem. Asi si mého ne příliš nadšeného tónu nevšiml. Nebo nechtěl.

"Jakpak ses nám vyspinkala?" zahlaholil i James.

"Špatně...ale zároveň stejně jako už stokrát předtím."

"Vypadáš smutně..." řekl tiše Remus. Zvedla jsem k němu pohled. Naše oči se setkali.

Jeden pohled, jeden jediný okamžik a jak moc vzpomínek a bolesti dokáže vyvolat........

"Smutně....."šeptla jsem tiše" Jo, asi jsem smutná. Nevím, poslední dobou jsem taková..."

"Úsměv by ti slušel víc." zahlaholil opět James.

"Jistě. Ten sluší každému....Víte co, asi už půjdu. Ať vám nekazím zábavu." zvedla jsem a nečekala na odpověď. Prostě jsem co nejrychleji zmizela.

* * *

Zaraženě za ní koukali. Rychle se propletla mezi studenty a zmizela ve Velké síni.

"Vypadala tak.....já nevím. Vážně moc smutně." řekl Remus.

"Jo, to je pravda. Taková pěkná holka....nemá přeci důvod být smutná a uzavřená..." zauvažoval Sirius

"Nějaký důvod mít musí Tichošlápku. Když jsem se jí díval do očí...já nevim ale přišlo mi jako bych se díval do očí osobě která prožila už tisíce let. A tisíce ne zrovna šťastných let...jako by toho na 17-ti letou holku zažila moc..." zašeptal Remus.

"Smutná víla...přesně tak vypadá." řekl Sirius

* * *

Rychle jsem se snažila dostat pryč. Ve Velké síni jsem se musela vyhnout ještě holkám ale snad si mě nevšimly. Dala jsem se do běhu. Konečně jsem se dostala do klidné části hradu kde nikdo nebyl. Prudce jsem zastavila u okna a snažila se nadechnout. Z očí se mi spustily slzy které jsem se na snídani snažila zadržet.

Prstem mě pohladil po tváři a něžně se usmál. Tak jak to uměl jen on. Naskočila mi husí kůže a slastně jsem přivřela oči. Lehounce přitiskl své rty k těm mým. Přišlo mi jako bych se vznášela, věděla jsem že ty nejkrásnější okamžiky mého života se odehráli v jeho přítomnosti. Děkovala jsem Bohu že jsem se k tomu odvážila. Všichni tvrdili že není mužem pro mne. Ale já věděla že je.

"Miluji tě, má krásná vílo." zašeptal mi tichounce do vlasů.

"Taky tě miluji..."

Opírala jsem čelo o studenou okenní tabulku a hořké slzy mi na tvářích vytvářely mokré, slané potůčky. Zhluboka jsem se nadechla. Na tohle nesmím vzpomínat, nesmím na to myslet. Dělá to vše jen těžší...

Otřela jsem si mokré tváře a opět se nadechla. Klid Leslie, klid. Rozhlédla jsem se po chodbě. Byla prázdná. A ještě že tak. Nechci aby mne někdo vyděl. Nechci už opět plakat. Ne kvůli nim. Už nikdy víc.

Energicky jsem vyrazila k učebně. Máme Lektvary. Žádný problém. Cestou jsem se ještě stavila na toaletách abych upravila svůj vzhled a aby nikdo nepoznal že jsem brečela.

Do třídy jsem přišla těsně před zvoněním. Kluci na mě mávali ale já raději dělala že je nevidím a sedla si jinam. Jediné volné místo bylo v první lavici vedle černovlasého kluka. Sedla jsem si vedle. Neměla jsem sílu se na něj usmívat a tak jsem jen kývla. Vůbec si mě nevšímal. Měl černé oči a trošku hákovitý nos. Vypadal že mě nejspíš zabije pokud na něj promluvím. Vynikající společník, přesně pro mne.

Profesor se k nám dokolíbal a obdařil nás všechny širokým úsměvem. Horacio Křiklan...no potěš cvičky.

"Vítám vás tady všechny v novém školním roce. Bude to velmi náročný rok ale my ho spolu zvládneme." opět se usmál a na pár lidí zamrkal. Pak si mne všiml. "Ale, nová studentka. Jistě, jistě...slečna Dupontová, že. Moc mě těší slečno. Povězte mi, nemáte vy něco společného s Panem Pierrem Dupontem? Pracuje na francouzském ministerstvu."

Srdce se mi zastavilo zděšením. Co mu mám na tohle asi říct? "No...tak trochu."

"Tak trochu?"

"Ano...víte, je to složité. Patří do rodiny ale...prostě je to složité..." podívala jsem se na něj s prosbou v očích. Jen ať se neptá. Ať se neptá....prosím!

"Dobrá. Necháme to být." zamrkal na mě spokojeně a začal něco psát na tabuli. Lektvar Štěstí...to snad nebude problém. Dodal nám k němu pár slov, i když většinu obstarala spíš Lily, a pak jsme mohli začít.

Vyndala jsem přísady, zapálila oheň a dala se do práce. Krájela jsem přísady a míchala v kotlíku, je to vlastně nudná práce. Můj soused to tak ale očividně nebral.

"Jak to sakra děláš?" zeptal se naštvaně.

"Co jak dělám?" usmála jsem se. Počkat, já se vážně usmála?

"Jak to, že má tu správnou barvu? Já to dělám podle učebnice a nefunguje to..." zahudral naštvaně.

"Nesmíš věřit všemu co píšou v knihách. Někdy totiž neříkají tak úplně pravdu." podíval se na mě. Tak nějak...zvláštně.

"Leslie Dupontová." usmála jsem se trochu.

"Severus Snape. Nemyslím si ale že jsem zrovna ta pravá osoba se kterou by ses měla bavit." začal být nepříjemný.

"Proč ne? Mě přijdeš fajn." hodila jsem do kotlíku pár listů a začala krájet další přísady.

"Vždyť mě vůbec neznáš tak jak ti můžu připadat fajn?" zeptal se vyjeveně.

"Nevim. Prostě tak. Na lidi mám nos, víš."

"Potter a Black by nebyli rádi."

"A to musej?" zeptala jsem se ho. Vyvalil na mě oči. Nejspíš by dál pokračoval ale Křiklan zavelel že už máme pomalu končit a tak se raději začal věnovat svému lektvaru.

Z učebny jsem vyšla jako poslední. Málem jsem narazila do nějakého kluka který tam stál. Všichni totiž něco sledovali a já brzy pochopila co.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

klikni....

klik=D

Komentáře

1 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 20. listopadu 2009 v 20:03 | Reagovat

kterej vypadal, ze kdyz na neho promluvim, tam me zabije :D:D:D skvely xD nj ma cuch xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama