4.kapitola- I to nejmenší světlo zazáří v temnotě

16. května 2008 v 16:24 | annetta |  pohádka o bolesti
tak je to tu...konečně, sice je to krátký ale aspoň něco. Balení mám nad hlavu tak to nebudu okecávat, užijte si to a až se vrátim ať je tu kupa komentů...:)
P.S. ta knížka o keterý se tam mluví je moje oblíbená a všem doporučuju:)

***
I to nejmenší světlo zazáří v temnotě

"Mám pocit, že jsem mezi lidmi, kteří si myslí, že budou žít věčně."
-Nebe nezná vyvolených, Remarque

Dny ve škole pomalu ubíhaly. Člověku to připadá vše stejné...Ráno vstane, jde na snídani kde nic nesní, vyučování, oběd, vyučování, nudné úkoly a nakonec noci plné křiku, bolesti a hrůzy. Vše se pak slívá v jednu dlouhou noční můru ze které není úniku. Jste sami se svými myšlenkami a víte, že se s nimi nemůžete nikomu svěřit. Je to tak trochu ubíjející. Ale věděla jsem do čeho jdu...bylo to správné rozhodnutí. Snad.

Holkám a Pobertům jsem se vyhýbala. Vlastně jsem se vyhýbala všem. Jediný s kým jsem komunikovala byl Brumbál na našich malých sezeních. Ptáte se jakých? Jednou vám o nich také povyprávím ale teď ne. Ani se Severusem jsem se moc nebavila i když jsme na většinu hodin seděli spolu. On byl sám, já byla sama....On mlčel a mě to vyhovovalo. Naprostá harmonie. Jak ironické že...

Život je vlastně jedna dlouhá a neuvěřitelná ironie...Všichni žijeme své šedé životy, snášíme bolest, nespravedlnost a krutost tohoto světa a lidí v našem okolí a pro co? Abychom jednoho krásného, slunečného dne plného ptačího zpěvu a šťastného dětského smíchu zemřeli v bílém pokoji, úplně sami a opuštění, bez rodiny, bez přátel, bez naděje že jednou bude líp a bez pocitu že jsme něco dokázali. Má potom život nějaký smysl? Má můj život smysl? Říkáte že to tak není? Pokud byste měli možnost nahlédnout do své budoucnosti, mluvili byste jinak. Zda znám budoucnost? Znám svou minulost a to je to samé.

Seděla jsem ve společence a snažila jsem se rozluštit úzké písmo v zápisníku s tvrdými, tmavě modrými deskami. Křeslo jsem měla přitažené blízko ke krbu. Oheň ve mně vyvolává zvláštní pocit. Bude to to jediné světlo v šedé bolesti mého života, vždy bude hřát na duši a zářit v temnotě a dokud bude alespoň toto malé světélko, bude naděje.

Bylo už hodně pozdě a společnost mi dělalo jen pár opozdilců, hlavně starší spolužáci kteří ještě nechtěli jít spát. Z mé velmi nudné práce mě vytrhl příjemný ale tichý hlas.

"Nebude vadit když si sednu?" zvedla jsem hlavu. Koukala jsem do krásných a upřímných jantarových očí. Vypadal bledě a unaveně ale přesto se trochu usmíval. Nemohla jsem ho poslat pryč.

Ale měla bys...

Měla......ale nechci.

Jak myslíš...ty budeš litovat a já budu ta, co zopakuje tu známou a tebou tolik nenáviděnou větu- 'Já to říkala'

"Jistě...sedni si." Remus se zabořil do blízkého křesla a vytáhl nějakou knihu. Já se vrátila k sešitu s nečitelným písmem. Je to nudná práce ale musím to rozluštit. Brumbál bude chtít vědět co tam je. Seděli jsme v tichosti asi půl hodiny, nakonec jsem ticho prolomila já.

"Vypadáš unaveně. Měl by sis jít lehnout." řekla jsem tiše. Pousmál se.

"Nejsem unavený, jen tak vypadám. Ale mezi námi, nejsem jediný...vypadáš jako bys pěkných pár dnů nespala."zadívala jsem se do ohně.

"Lily a Claire říkaly že máš prý špatné sny...slyšely tě...myslím v noci. Jak voláš a prosíš ať jim neubližuje a nechá je být... Kdo koho má nechat? Co se ti stalo Leslie? Proč jsi taková tichá a tajemná? Proč se nám všem vyhýbáš? Začali jsme přeci dobře..." zeptal se znovu. Upíral na mne ty své krásné a upřímné oči a mně se chtělo brečet. Raději jsem se opět zadívala do rudých plamenů. Jsou tak svobodné...tak nebezpečné a nespoutané a zároveň zranitelné a hřejivé. Stačí tak málo, jen trocha vody a život nespoutaného živlu skončí. Tak jako stačí málo aby skončil ten lidský...

"Je to složité Reme...nemůžu ti to říct a ani nechci."

"Dělají si o tebe starosti Leslie...Lily si je dělá, Claire si je dělá, James taky a dokonce i Sirius...a já taky..." dodal tiše.

"Vždyť mě vůbec neznáte..." vím, asi slabá obrana.

"A záleží na tom? Vidíme milého člověka jak se trápí, jak ho něco sžírá a ano, trápí to i nás. Děsí nás to. Máme o tebe strach...copak to nechápeš? To že s tebou nemluvíme nic neznamená, protože ty nás nenecháš. Říkáš že tě neznáme? Tak nám dovol tě poznat. Poznat tě a pak ti pomoct. Včera jsme mluvili i s Dorou. Taky se trápí. Říká že jsi na ni byla moc hodná a teď...teď si smutná....Leslie prosím!" jeho hlas zněl tak naléhavě.

Zvedla jsem hlavu. Na druhé straně společenské místnosti seděli Lily, Claire, James a Sirius. Je to zvláštní vidět je pohromadě. Lily nemá Jamese ráda. Asi za mnou Remuse poslali aby vyzvídal. Neříkala jsem že se budou snažit pomoct? A neříkala jsem také náhodou že o to nestojím?

"Podívej se Reme...Jste na mne hrozně milí a hodní a tak a já si toho moc vážím. Protože jsi očividně mluvil s Claire a s Lily tak asi víš co mi uklouzlo hned první den. Měla jsem těžký rok a když říkám těžký, myslím to vážně. Ztratila jsem hodně moc věcí a lidí na kterých mi velice záleželo. Tvořili můj svět a teď jsou pryč a s nimi i můj život.

Neřeknu vám o tom víc. Ani tobě, ani holkám ani nikomu jinému. Ne dnes, ne zítra, prostě nikdy. Nedokážu o tom mluvit a ani nemůžu. Že se trápím? Jistěže. Musela jsem udělat věci na které nejsem pyšná a pár rozhodnutí která nebyla lehká.

Zjistila jsem že život není procházka růžovou zahradou, že není takový jaký jsem si myslela. Najednou jsem zjistila že už tu není nikdo kdo mě ochrání a ukáže mi správnou cestu. Zjistila jsem že to co je správné většinou není lehké Remusi. Přestala jsem věřit pohádkám.

Vám to ale nechci brát. Je krásné a zároveň smutné dívat se na vás. Jak jste šťastní a nemáte starosti ….prostě žijete. Protože tak to má být. Jsou věci o kterých nemáte ani tušení a mělo by to tak zůstat. Nechci vám brát vaše iluze a sny. Nechci s vámi o tom mluvit." dívala jsem se mu přímo do očí. Snad to pochopí.

"Chceme jen pomoct..." zašeptal.

"Já vím...ale mně není pomoci. Zato vám ano a proto to dělám."

"Tomu nerozumím..."

"Vím že ne...a doufej že to tak zůstane."

Smutně pokýval hlavou. "Až si to rozmyslíš tak dej vědět...budeme tady."

"Já vím ale tohle se nezmění..."nepřítomně a smutně hleděl na desky své knihy.

"Co čteš?" já vím...v tuhle chvíli asi blbá otázka.

"Remarque. Nebe nezná vyvolených. Je to zvláštní kniha..."řekl.

"Vím...četla jsem ji. Je děsivá. Ale nádherná. Až moc pravdy na moc málo stranách. Člověka z toho skoro zabolí."

"Psát o životě a smrti...nevím, asi bych to nedokázal."

"O čem jiném psát? Smysl života je vlastně ve smrti. V čem jiném? Je to to jediné co jisto jistě přijde. Nakonec ale vždy víc zabolí tvé okolí..."

"Nevím..zatím mi nikdo nezemřel."

"Šťastný to člověče. Doufej že to tak zůstane."

"Těžko...leda bych zemřel velmi, velmi mladý."

"Ne, myslím si že to se ti nepoštěstí. Vím že ne. Nejhorší je zůstat poslední..."

"Poslední?"

"Ano. Vidět je umírat. Ty co miluješ a na kterých ti záleží. Vidět je zemřít a poté zůstat sám mezi čtyřmi stěnami jen s děsivou bolestí, žalem a vinou přeživšího..."

"Tak to se ti stalo? Zůstala jsi 'poslední'?"

"Ano...další věc kterou máme společnou."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 tonks tonks | Web | 16. května 2008 v 17:34 | Reagovat

nadherna kapitolka

plno uzasnych myslienok, z ktorych mi az prechadzal mraz po chrbte

velmi pekne- pokracuj co najskor :)

2 Kayla Kayla | 16. května 2008 v 17:39 | Reagovat

naprosta nadhera.Brzo se vrat a napis dalsi kapitolu, tato se ti moc povedla!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

3 Dromedka Dromedka | Web | 16. května 2008 v 17:58 | Reagovat

wooow.... tak tohle bylo moc moc moc dobrý... já z těch tvým kapitol úplně nemůžu... na jedné straně se směju (ANC) a na druhé je to hrozinátský smutný a k zamyšlení... (PoB)... prostě tohle bylo tak krásněnapsané... a ty dialogy... skvělý... :) :) Už se těším na další kapču, jakoukoli a doufám, žeto bude hned, jak se vrátíš... :D

4 Lili Lili | Web | 16. května 2008 v 18:24 | Reagovat

upa bomba (ako vzdy) a teraz som plakala aj kvoli to mu ze je srasne smutne aj od siechu:) rychli pridaj dasiu kapcu plsssssssss

5 Eliota Eliota | Web | 16. května 2008 v 20:34 | Reagovat

Je to nádherné! :) Piš, piš, honem piš! Moc, ale příšerně moc se těším na další kapitolu!

6 wisty wisty | E-mail | Web | 16. května 2008 v 20:40 | Reagovat

naprosto super. a jako kdo to má teďkom vydržet, když ty si odjedeš, hm? už se moooc těším na další:)

7 Hannah x) Hannah x) | 6. října 2009 v 14:26 | Reagovat

Nádherná kapitola Annett. Fakt překrásná. Moc se mi líbí jak píšeš... Kolikrát to ještě řeknu? Remus je tak milýv...

8 Hannah x) Hannah x) | 6. října 2009 v 14:27 | Reagovat

Mimochodem taky mám Remarque ráda. Četla jsem od něho Černý oblelisk. Úžasná kniha... Isabela je naprosto nejlepší postava. Ty její myšlenky... a ten konec. Jestlis nečetla, doporučuji. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama