6.kapitola- Máme důvod se bát? 1/2

2. září 2008 v 21:23 | annetta |  pohádka o bolesti
Tak po dlouhý době je tu kapitolka k pohádce. Nebudu to moc okecávat, doufám že se bude líbit=)

Máme důvod se bát?
Ani nevím jestli naše výprava do Prasinek něco změnila…starali se o mě stále stejně a stále stejně urputně se snažili něco zjistit a já stále stejně odmítala cokoliv říct. Vážně nevím proč to dělají, stěžují tím život mně i sobě. Alespoň že spolu teď tráví víc času. Hlavně Lily a James.
Pravdou je, že po výletě do vesnice jsem byla snad ještě zamlklejší. Nevím, nějak na mne ten pocit bezstarostnosti a radosti, ten pocit že mám přátele a že je všechno fajn, zapůsobil. Zamilovala jsem si ho, vše bylo jako dřív. Ale druhý den přišel sestup na zem.
Nemůžu být šťastná a bezstarostná protože nic není jako dřív. A nikdy nebude. Má cenu něco si nalhávat? Mně není souzeno procházet se s kamarády po přírodě, v hospůdkách popíjet Máslový ležák a smát se praštěným vtipům. Takhle děj mé pohádky rozhodně nevypadá. Osud to tak nechtěl.
Někdy nechápu své rozpoložení. Mám pocit že po tom všem už nedokážu vyplakat ani jednu slzu. A to jsem myslela že tady budu plakat hodně. Asi už jsem s tím vším smířená a ke všemu co se děje netečná...nevím. Někdy mám strach sama ze sebe.
Zase byl všední den a s ním se přihrnuly i ty všední starosti- učení, úkoly a nudné hodiny. Někdy mě děsí jak je to všechno stejné. Člověku z toho pomalu začíná hrabat. Namazala jsem si topinku ale hlavně jsem si dala teplý čaj. Nevím, je to takový rituál. Už jsem zvyklá. Po chvíli si přisedli Poberti a holky.
"Dobré ráno." jen jsem kývla na jejich pozdrav.
"V sobotu jsi byla upovídanější" prohlásil Sirius.
"V sobotu byl důvod. Pak jste to pokazili. Za to já nemůžu." pokrčila jsem rameny
"Mohla bys nám to říct a pak by byl klid." navrhla nevinně Claire.
"Děla by se spousta věcí ale určitě byste se nepřestali ptát."
"Jak myslíš...ale jsme tu, to víš." řekla Lily a rozložila noviny. Chvíli bylo ticho a každý snídal, po chvilce se ale ozvala opět Lily."Pořád to neskončilo...to je hrozný."
"Co?" zeptal se James. Asi tušil možnost přátelské konverzace.
"Zase se někdo pohřešuje. A toho chlápka z ministerstva co se ztratil minulý týden našli mrtvého...to je prostě hrůza. Stále se to stupňuje." řekla lehce vystrašeně.
"A to má na svědomí ten...Voldemort nebo jak?" zeptal se opět James.
"Ano. Prý už našel spoustu lidí co s ním souhlasí. Vůbec se mi to nelíbí."
"Ale no tak. Klídek. Je to jenom další idiot co si myslí že ovládne svět a lidi jako moje rodina jdou za ním. Ale nemá šanci. Za chvíli ho chytí, pošlou hezky sedět a bude zase pohoda." prohlásil klidně Sirius
"Jak si tím můžeš být tak jistý?" ozvala jsem se.
"Ale no tak. Snad nevěříš že by mu to vyšlo. To je prostě pitomost. Za pár dnů bude klid, uvidíte."
"Nejsem si tak jistá Siriusi."
"Proč ne?"
"Stačí se podívat do minulosti. Nejen do té naší ale i do mudlovské. Lidé válčili, válčí a budou válčit. Je to jejich přirozenost, touží po moci. Nejhorší následky ale byli po těch válkách, které způsobil jeden jediný člověk. Bez důvodu, prostě jen z krutosti a jistého druhu bláznovství. A všichni ho podceňovali. Jestli tomu nechceš věřit tak nevěř, ale měj alespoň tolik rozumu a nepodceňuj to. Nevíš co se v každém z nás skrývá."
"Víš že mě zase děsíš? Snad si nemyslíš že bude válka?"
"Nejde o to co si myslím ale o to co je jisto jistě nevyhnutelné. A to některé věci prostě jsou. Ať s nám to líbí nebo ne. Tomu se říká osud víš. A osud nepřemůžeš. Leda tak časem."
"Tak teď ti nerozumím..."
"A já ti zase říkám, že je to dobře." zvedla jsem se od stolu a vyrazila na hodiny. No, den zrovna pěkně nezačal.
Zamířila jsem na lektvary. Nikde nikdo nebyl a tak jsem si sedla a čekala. Se zvoněním nás Křiklan pustil do třídy. Opět jsem si sedla vedle Severuse.
"Dneska si nějaká tichá...jindy do mě hučíš." ozval se po půl hodině práce.
"Asi prostě nemám důvod..."
"Viděl jsem tě v Prasinkách...s těma pitomcema. Vypadala si spokojeně."
"Taky sem byla. Ale pak to zkazili. Jako obvykle."
"Čímpak? Pověsili tě za nohy do vzduchu?" zeptal se kysele
"Ne. Chtěli vědět proč jsem taková jaká jsem." odpověděla jsem klidně.
"A proč si taková jaká si?"
"Protože to líp nejde."
"A proč to líp nejde?"
"Protože se furt někdo vyptává proč sem jaká sem a to člověku přijde lehce depresivní."
"Si magor." ušklíbl se.
"A kdo dneska není."
"Víš že mají možná pravdu?"
"Bože, on souhlasí s Pobertama. Dejte mu někdo pěstí. Totálně se zbláznil."
"Ne, myslim to vážně. Někdy prostě mluvíš tak že ti nerozumim..."
"Co ti na tom mám říct? Asi budu kvůli vám nosit cedulky s vysvětlivkama. Možná že prostě nechci abyste mi rozuměli..."
"A opět vyvstává otázka- proč?"
"A já opět odpovídám-protože. Neřeš to ano?"
"Ale..."
"Dneska si se rozpovídal. Nestihneš to." to ho umlčelo a začal zase pracovat. Takže už i Severus. Bude těžké odhánět je všechny. Bože jak já tyhle všetečný otázky nesnášim...Co je jim do toho? Ale dost. O tomhle už sem polemizovala hodně. Nemá to cenu.
* * *
Procházela jsem se Bradavickými chodbami. Už byla tma, na nebi zářily hvězdy. Bude nádherná noc. Abych byla upřímná, tak trochu jsem utíkala. Od Lily, Pobertů, od veselé a hlučné společenské místnosti kde se každý smál a bavil a dělal blbosti a já si tam připadala jako nějaký vetřelec. Nepatřila jsem tam, nepatřila jsem k nim. Nepatřila jsem k těm usměvavým lidem.
Opřela jsem se o okenní parapet. Zase se mi do očí hnaly slzy.
Vzpomínky...
Ne, teď už nebudu brečet. Nemá to smysl. Všechno jde přece dobře. Brumbálovi se přece daří a jde to docela rychle. Za pár měsíců bude po všem a ty budeš volná tak už to neřeš. Spíš děláš že tam nechceš patřit. Oni by tě vzali mezi sebe.
Jo, jenže pak by do tebe začali hučet proč si jaká jsi, co se stalo a jak ti můžou pomoct...a to ty nechceš. Už žádný další soucit...to je to co nechceš.
Soucit? Řekni jediného člověka který se mnou za tu dobu soucítil. Nikdo...a ty to moc dobře víš.
Ale ano. Ty si to jenom nechceš přiznat, nelíbí se ti že to byl zrovna on. Poslal tě sem a soucítil s tebou. Věděl že se ti takhle uleví.
Čekám na úlevu ale zatím nic moc...
Zlepší se to uv...
Mé naprosto zbytečné hádání se svým vlastním já přerušily hlasy vycházející z jedné učebny na chodbě. Zvědavost je katem lidstva. To si pamatujte protože hádejte co mě napadlo? Jistě, poslouchat za dveřma. Poznala jsem ty hlasy. Tedy, zatím jenom hlas. Malfoy.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hannah x) Hannah x) | 6. října 2009 v 14:53 | Reagovat

No jo, katem lidstva je zvědavost. Máš totální pravdu, opět. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama