20.kapitola- Princové neschovávají své statné oře za popelnicí 2/2

5. října 2008 v 17:22 | annetta |  angels never cry
druhá půlka=)

Lily zalapala po dechu a dokonce i Black vypadal že čekal míň. Vytrhla sem se mu ze sevření a upravila si oblečení.

"Já kecám z cesty? Lhala si mi. Řeklas že ti nic neudělá!"

"Ne! Řekla jsem že mi neudělá nic na co bych nebyla zvyklá. A to je rozdíl!"

"Takže si to věděla?"

"Nech to plavat..."

"Vědělas to?!"

"Nech to..."

"Tak věděla nebo ne!!!" zařval

"A co když jo Blacku! Co když sem to věděla! Co když sem věděla že mě bude mlátit! Co když sem věděla že na mě vytáhne bič! Co když sem věděla že mě bude zamykat ve sklepě, že mi nebude dávat jíst! Co když sem věděla že mi bude držet hlavu pod vodou a topit mě tak dlouho dokud neomdlím což je mimochodem Clementinina oblíbená zábava! Co když sem věděla že na mě bude používat Cruciatus, zas a znova, každý den a čekat až ho začnu prosit aby toho nechal! Co když sem to všechno věděla!

Co by si s tim udělal Blacku?! Ha? Co bys dělal? Vytáhl by si svého statného oře zpoza popelnice, tasil svůj meč, probodl mého otce a pak bysme spolu odcválali do západu slunce za lepší a šťastnější budoucností? Takhle to nefunguje Blacku!Princové neschovávají své oře za popelnicí a ty ani nejsi princ! Tohle totiž není pohádka! A neexistuje způsob jakým bys mohl změnit to co dělá. Dělá to už 10 let Blacku! 10 let! Co bys proti tomu asi tak udělal?!?" křičela jsem. Měla sem zlost. Co si sakra myslí?

"10 let..." zašeptal místo odpovědi zděšeně.

"Kašli na to."

"10 let Angie?" zhrozila se i Lily.

"Neřeš to Lily...sem zvyklá."

"Proč ti to dělá?"

"To bys nepochopila."

"Tak mi to zkus vysvětlit...já nejsem tak uplně blbá." zašeptala.

"Prostě to neřešte ano?"

"Ne! On ti ubližuje a já chci vědět proč! Nemůžeš to před náma tajit. Nemůžeš doufat že je nám to jedno. Chci to vědět!"

"A napadlo tě že to třeba není moje nejoblíbenější vzpomínka? Že to třeba bolí když na to musim myslet? Stalo se to před víc než 10 lety ale pořád se mi o tom zdá Lily. Pořád to bolí. Už 10 let!"

"Tentokrát už ti pokoj nedám Ang. Chci to vědět!"

"To nejde..."

"Angelo!"

"Lily já..."

"Chci-to-vědět!"

"Fajn" Sedla sem si na sedačku, objala si kolena rukama a zavřela oči. Kde asi tak začít?

"Víš..." začala jsem tiše.."My nikdy nebyli ideální rodina. Měli jsme všechny předpoklady. Velký dům se zahradou, malá dcera, velký syn a milující rodiče. Prototip amerického snu. My měli ale jednu vadu. Nikdy sme nebyli šťastní. Vlastně sme nikdy nebyli rodina.

Máma si tátu vzala z donucení. Nenáviděla ho. Hnusil se jí. Nechtěla s nim mít cokoliv společnýho. Ani se ho třeba jen dotknout..."

"Tak jakto že ses narodila ty?" pípl Petr.

"Petře..." napomenul ho Remus.

"To je v poho. Vlastně je to moc dobrá otázka. Řekněme že nejsem tak uplně chtěná. Nevím co se stalo, jestli jí znásilnil nebo tak něco..."

"Ach Bože..." zašeptala Lily a z očí jí vytryskly slzy.

"Ale no tak Lil. Děcek jako já, co je nikdo nechtěl, jsou tisíce. Hold k nim patřim. Máma nás...milovala a nenáviděla zároveň. Kvůli němu. Byli sme její noční můra a sen v jednom.

Víte, když sem byla malá, hrávala sem si s domečkem pro panenky. Hrála sem si že jsme rodina. Že společně večeříme, že o víkendech chodíme do parku a do zoo, že při návštěvě u babičky dostanu bonbon a že mi večer máma s tátou přijdou dát dobrou noc. Hrála sem si že je všechno normální a že je u nás uplně normální slyšet- mám tě rád.

Ale nebylo to tak. Vzpomínám si jak jsem se schovávala do skříně, zacpávala si uši a zpívala si abych neslyšela naše jak se hádaj. Víte...je zvláštní co si člověk zapamatuje. Zvlášť když je dítě.

Z toho dne si pamatuju spoustu nedůležitých věcí. Ale už si nevybavím jak máma voněla, jak zněl její hlas. Jak se usmívala...
Vím že bylo ten den krásně a já moc chtěla jít ven. Byli sme doma sami, jenom s mámou takže na nás byla hodná. To nás zrovna měla ráda. Hrozně sem zlobila, pořád sem do nich hučela ať deme do parku. Nakonec brácha souhlasil a máma že udělá oběd.

Byla sem nadšená, běhala sem po domě a skákala. A pak...strčila sem do stolku a shodila na zem máminu oblíbenou vázu. Jediná věc našeho rodu kterou měla ráda. Nešlo to zpravit, vílí porcelán nebo co...moc se na mě zlobila. Vyhodila nás ven že musí uklidit.

Byla sem smutná, naštvala sem mámu zrovna když mě měla ráda ale rychle sem na to zapomněla. Sluníčko, houpačky a spousta psů...miluju psí víš? S bráchou sme se hrozně bavili. Domu sme přišli pozdě. Bála sem se že se máma zase bude zlobit a tak sem jí natrhala kytičku fialek.

Dům byl uplně tichý. Nikde nikdo. Běžela sem do kuchyně. Máma přece musí být tam. Vaří pro nás. Ale nikdo tam nebyl. Stůl byl prostřenej a na něm palačinky. Naše oblíbený jídlo. Ale máma nikde. Tay se šel podívat na zahradu a já běžela nahoru. Bylo to jasný, vypadala unaveně takže určitě spí řikala sem si

Postel byla ustlaná a upravená. Nechápala sem to. Kde teda může být? Dveře na konci pokoje byly pootevřené, viděla jsem světlo. Jasně, šla se koupat. Ráda sem jí myla vlasy, měla uplně stejný jako já. Dohopsala sem tam a otevřela dveře...

Já...pamatuju si několik věcí. Vím že všude byly svíčky a poházený lístky krvavě rudejch růží. Ta vůně...nikdy ji nezapomenu. Udeřila mě do nosu. Máma ležela ve vaně. Byla nádherná, vždycky byla nádherná. Černý vlasy rozprostřený, oči zavřený, kůži křídově bílou a ruce lehce položený ve vodě. V tý krvavě rudý vodě..." poslední slova sem zašeptala. Stiskla sem víčka abych se nerozbrečela.

"Byla sem malá. Bylo mi 5 a já nechápala co to znamená. Myslela sem že spí. Šla sem k ní a pohladila jí po vlasech. Mluvila sem na ní ale ona neodpovídala. Třásla sem s ní. Ale pořád nic. Myslela sem že se na mě pořád zlobí a proto nic neříká. Začala sem se omlouvat, řikala sem že jí nesu tu kytku a že jí mám ráda a aby se nezlobila. Ale nic. Už sem křičela.

Dole bouchly dveře. Chytla jsem jí za ruku...dlouhý krvavý šrámy se jí táhly přes celý zápěstí. Stála jsem nad ní a v tu chvíli tam vešel táta. Snažila sem se mu říct že si maminka ublížila a že musí přinýst náplast. Ale on okamžitě pochopil co se děje.

Chytl mě rukou kolem pasu a chtěl mě odnýst pryč. Křičela sem, začala sem brečet. Volala sem na mámu ať mu to zakáže, ať mu řekne aby mě pustil ale ona vypadala pořád stejně...bledě, ledově, mrtvě...

Fialky mi vypadli z ruky a rozsypaly se po podlaze. A on mě táhl pryč a já brečela a jemu to bylo jedno.

Zamkl nás s bráchou v pokoji. Pořád sem brečela, nevěděla sem co se děje. Venku pořád chodili lidi a on nás tam nechal až do večera. Pak přišel, odemkl, řekl že máma je mrtvá, že se zabila a odešel se opít do hospody.

Spali sme s bráchou spolu a oba sme probrečeli celou noc. Pořád sem jí měla před očima. Její bledou kůži, krvavou vodu. Nemohla sem dostat tu vůni růží z nosu...druhý den ráno jsem byla u nich v pokoji. Všechny její věci byli pryč. Jako by nikdy neexistovala..." hlas se mi zlomil.

"On...ani nepřišel na její pohřeb. Byla jeho ženou tak dlouho a on prostě...bylo mu to fuk..

S bráchou sme se starali jeden o druhýho. Já bych to nezvládla bez něj a on beze mě. Jenže pak skončili prázdniny, brácha nastoupil do prvního ročníku a já zůstala s tátou sama.

Nejdřív to bylo v pohodě. Teda v rámci možností samozřejmě. Nechával mě doma celý dny samotnou. To není pro malou holku zrovna nejlepší...brzo sem se začala toulat. Šesti-letý holčičky většinou nechoděj sami po Manhattanu nebo Brooklynu. Je to dost nebezpečný ale já doma nevydržela. Měla sem soukromýho učitele ale to bylo jenom na pár hodin. Jinak sem byla sama. Uplně. Děti sem žádný neznala a skamarádit se s nima...to sem neuměla. Nikdy sem s nikym jinym než s bráchou nemluvila. Najednou sem byla opuštěná...

Jenže pak...jednou večer přišel táta domu. V práci ho někdo naštval a protože už tu nebyla máma vylil si to na mně. Zmlátil mě, hrozně moc. Omdlela sem. K sobě sem přišla až ve sklepě. Zavřel mě tam. Byla hrozná tma a zima a já na něj volala ať mě pustí že mám strach. Ale on nic. Nevim jak dlouho sem tam byla a nevěděla sem proč to dělá.

Ale pak sem pochopila. Zlobil se na mě protože kvůli mně máma umřela...kdybych nerozbila tu pitomou vázu tak by se nezlobila a nezabila..."

"To nebyla tvoje vina Ange" zašeptala Lily.

"Já vím, dneska už to vím ale tenkrát...byla sem malá Lil, ještě dítě. Našla sem svou mámu mrtvou a otec mě začal mlátit. Takhle to pokračovalo, dál a dál...přidal cruciatus a já nevim co všechno ještě a já ho nechala. Myslela sem že si to zasloužim. Když se brácha vrátil na Vánoce, zlepšilo se to jenže pak s tim začal znova. Neměla sem komu to říct a jak se bránit.

Brácha to poznal. Přijel na letní prázdniny a já mu to nakonec všechno řekla. Hrozně moc se s tátou pohádal ale nakonec se mu podařilo přesvědčit ho aby mě pustil do školy. Myslim na normální základku. Aniž by to věděl, zachránil mě tim.

Ten příběh potom znáte. Jerry mi hrozně moc pomohl. Byl první komu sem se to opravdu odvážila říct a on...nelitoval mě nebo tak. Prostě mi řek že sem dobrej člověk, že to co se stalo není moje vina a se na něj mám vykašlat a žít si svůj život.

Tak sem to udělala. Začala sem žít. Žít naplno, každej den brát jako ten poslední protože upřímně...on může být poslední. Ale sem šťastná.10 měsíců volnosti a štěstí a pak 2 měsíce hrůzy a bolesti. Ale víte...stojí to za to."

Věděla sem že neví co říct a byla sem ráda. Nesnášim když mě někdo lituje. Nemá cenu brečet pro to co se stalo. Nepomůže to. A já nejsem tak slabá abych brečela. Usmála sem se na ně.

"No tak...život je takový jaký si ho uděláme. A já svůj život miluju. Sem šťastná že mám to co mám. Mám přátele a můžu si užívat. Ta bolest za to stojí. Prostě na to zapomeňme a užívejme si dál. Vždyť dneska to může být naposled."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 wisty wisty | E-mail | Web | 5. října 2008 v 17:55 | Reagovat

teda, nikdy bych do 16ti letý holky neřekla, že bude takhle mluvit... ale má pravdu... život naučí člověka přetrpět i to nejhorší jenom proto, že doufá, že příjd něco lepšího:)

kapitolka byla moc krásná a doufám, že co nejdřív přidáš další

2 šárka šárka | 5. října 2008 v 19:42 | Reagovat

je to hezký ale zaroveň takový hrozně smutný jinak jsem zvědavá jak to s ní bude dál a doufám že se jí to zmlácení už mockrát nestane

3 Hermi Hermi | 5. října 2008 v 20:40 | Reagovat

no tak tuhle kapitolu sem přečetla jedním dechem.. fakt něco.. chvílema mi i běhal mráz po zádech.. ale úplně super, už se těším na další

4 Lia Lia | 5. října 2008 v 22:08 | Reagovat

no to hrozne smutne..ale ako pekne....

5 Velvetka Velvetka | 6. října 2008 v 13:23 | Reagovat

No pravda moc pozitivní to není. ale jiniak je to nádherný doufám že se to zlepší :) A bude to zas vesel Ang

6 tonks tonks | Web | 6. října 2008 v 17:24 | Reagovat

wau, nemám slov... toľko myšlienok... úžasná kapitola, máš talent na opisovanie podobných vecí :) fakt nádherná kapitola ;)

7 Kayla Kayla | 6. října 2008 v 19:55 | Reagovat

naprosto bajecny:-)

8 Kayla Kayla | 6. října 2008 v 19:55 | Reagovat

naprosto bajecny:-)

9 Pěťulďas Pěťulďas | 6. října 2008 v 20:36 | Reagovat

krásná a báječná kapitola:-*/*, ale byla moc smutná :(

10 Selene Selene | Web | 6. října 2008 v 21:11 | Reagovat

VYNIKAJUCA KAPCA

11 Nessa Nessa | Web | 7. října 2008 v 18:05 | Reagovat

No, opravdu je to dost smutné.. Když si člověk uvědomí, jak strašně ho štvou jeho problémy a pak čte něco takového a dochází mu, že ty jeho trápení nejsou v porovnání s tímhle vůbec nic.. No zkrátka to bylo úžasné, krásné, smutné.. a těšim se na další kapitolu =)

12 Ajvi Ajvi | E-mail | Web | 8. října 2008 v 9:13 | Reagovat

co dodat? je to krásný, líbí se mi, jak je to procítěně napsaný.

Akorát mi přijde, že předtím, před několika kapitolama byla tahle povídka trochu veselejší.že to byla komedie a teď to směřuje k tragickému konci, což mi přijde jako škoda, protože takovou komedii, jako bylo Angels never cry jsem nikde jinde nečetla:D

13 Eliota Eliota | Web | 10. října 2008 v 23:29 | Reagovat

Krásné a zároveň smutné. Povedlo se ti to.

14 Lara Lara | 12. října 2008 v 9:34 | Reagovat

Skvělá kapitola, kdy bude další?

15 Dromedka Dromedka | Web | 12. října 2008 v 20:57 | Reagovat

Pááni... jak někdo napsal, že si nedokáže představit, jak takhle mluví 16letá holka, já si nedokážu představit, že tohle napíše 15letá... :) Máš veškerý můj obdiv, protože psát a produkovat takováhle moudra v tvém věku... já prostě zírám...:) A jak jsem kdysi napsala: Napadají mě slova jako ohromné, úžasné a povedené, ale ani jedno, ba ani všechny dohromady, nemohou vystihnout pravou podstatu tohoto díla... :) :D

16 Lili-sb Lili-sb | Web | 14. října 2008 v 14:15 | Reagovat

krasne!!!nozaj nadherne!!!!!a ten celý príbeh...úplne nemám slov...a tie posledné vety makú úplnú pravdu...napísala by som ti krajší komentár lenže naozaj musíkm teraz porozmýšlať o živote

17 wisty wisty | E-mail | Web | 26. října 2008 v 13:47 | Reagovat

notak, sou prázdniny, tak by tady snad kapča mohla přibyt, ne? :)

18 Jenny Jenny | Web | 30. října 2008 v 12:49 | Reagovat

Četla jsem jedním dechem...opravdu..úžasná kapitola. Nevím co víc říct, stejně by to nevystihlo to, jak se mi tahle kapitola líbila. Moc se těším na další kapitolu.

19 Hannah x) Hannah x) | Web | 26. srpna 2009 v 23:01 | Reagovat

Super! Ta holčina má pravdu... Je to nádhera! Opravdu super... jdu dál a honem!

20 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 1. listopadu 2009 v 1:41 | Reagovat

ty jo, ja skoro brecela normalne a to uz je co rict! :D mno ale souhlasim tu se vsema, to nema smysl vypisovat, co psali ostatni... proste... UUUZAAAA jako vzdycky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama