10.kapitola- Každý někdy potřebujeme poplácat po zádech a ujistit se, že to bude dobré

31. srpna 2009 v 20:28 | annetta |  pod květy slunečnic
Ahoj zlata!

Protože ten den, na který jsem se z celých prázdnin těšila nejméně, je tady, řekla jsem si, že vám trochu zvednu náladu...novou kapitolkou!!!=D

Sem třída, já vim...xD

Zjistila jsem, že poslední kapitola ke slunečnicim byla přidaná asi před sto lety a hlavně jste si o ní psali takže...tady je

Snad se bude líbit=)

pa pa a zítra upřímnou soustrast nám všem...



Každý někdy potřebujeme poplácat po zádech a ujistit se, že to bude dobré

Pršelo…prostě další z těch hnusných, studených listopadových večerů. Seděla jsem v okně, koukala do té pomalu houstnoucí tmy…a bylo mi mizerně.

Jsou to asi tři dny co jsem se vrátila z domova. Upřímně vám můžu říct, že jsem se vracela skoro ráda...tedy, vzhledem k okolnostem...Přísahám, že nikdy jsem nezažila nic tak hrozného.

U nás bylo vždycky hodně lidí, spousta křiku a smíchu a lásky. Prostě úžasná atmosféra, která uklidní a pohladí po srdci. Ale ten dům do kterého jsem přijela...to nebyl můj domov jak jsem si ho pamatovala a milovala. Nikdo se nesmál, nikdo mě neobjal když jsem se vynořila z krbu, nikdo mi nepřišel říct, že to bude dobré. Vlastně tam nikdo nebyl. Všichni v tichu zalezlí ve svých pokojích...i trojčata. Doufala jsem, že třeba přijde alespoň Jason...tak jako za starých časů. Když jsem měla zlé sny, vždycky mě vzal k sobě do postele, dlouze mě objímal a uklidňoval...ale ani ten nečekal.

Pohřeb sám o sobě byl taky děsný. Milovala jsem naše rodinné sešlosti, asi třicet lidí na jediném místě, bezstarostná konverzace, směšné historky...no, myslím že už to nikdy nebude stejné. Protože tohle z hlavy nedostanu. Nikdo vesele nehulákal, nedělal srandičky...přes třicet lidí, tichých a se slzami v očích...dokážete si představit takový obrázek?

Myslím, že nejhůř to nesla moje máma...ona je taková podsaditá, stále se usmívající osůbka. Taková ta pravá mamina. Co obejme když jste smutní, co vám utře slzu když si odřete koleno, co vás vždycky ve všem podporuje a věří vám...ale to co z mámy zbylo...když se na mě podívala, když s námi mluvila...bylo zřejmé, že je vlastně někde jinde. Že nás nevnímá, uzavřená ve svém vlastním světě...jako bysme jí nepatřili, k ní nepatřili...Max umřel a ona umřela s ním...a v každém jejím němém pohledu bylo vidět, že viní nás.

Ale i přes to přese všechno, i když pominu fakt, že z domu mého dětství plného lásky se stal nějaký karikaturní strašidelný dům z pouti, že jsem se neměla o koho opřít a musela si tím celým projít sama, že jsem viděla celou svou, jindy pozitivní a šťastnou a výstřední, rodinu jak se propadá do hluboké deprese a smutku a že moje máma, nejdůležitější člověk v mém životě, mě vlastně naprosto ignoruje, uzavírá se před světem a vytěsňuje nás ze svého života...i kdybych tohle všechno pominula, zapomněla na to a nechala to prostě být...ten fakt, že ONI tam nepřišli...ten mě bolel nejvíc.

Myslím, že nemůžete pochopit ten vztah co jsme měli s Jamesem. On byl pro mě velmi důležitý. Byl to kamarád, přítel do nepohody, byl to bratr, rodina, nesmírně důležitá část mého života...podívám-li se zpět na těch 17 let...on tam vždycky byl. Při každých narozeninách, při mé první cestě do nemocnice když jsem si zlomila ruku, při mém nástupu do Bradavic...všichni prvňáci se třásli, jenom my s Jimmym ne...protože jsme věděli, že jsme stejní. Že ať se stane cokoliv, skončíme ve stejné koleji a co záleželo na tom která to bude...my budeme tak jako tak spolu...a co je víc? Byla jsem s ním když se hádal se Siriusem a vlastně jsou přátelé jen díky mně, byla jsem tam když se snažil dostat svou jedinou lásku a utěšovala ho pokaždé, když mu dala košem...celých těch 17 let jsem tu pro něj byla...a on pro mě...až do teď.

Ať přemýšlím, jak přemýšlím...nikdy jsem ho nepotřebovala víc než v těch posledních pár dnech. A on mě hrozně zklamal...

Těch slibů co jsem od nich slyšela. Toho ujišťování a úsměvů a prázdných slov...ze všech těch jejich lží bych si teď mohla uplést pořádně dlouhý a pevný provaz. Byla jsem hloupá. Kamarádství mezi mužem a ženou prostě neexistuje...vždycky se tam něco postaví...a já pitomá husa si stále nalhávala, že mi budeme ta sladká výjimka co potvrzuje pravidlo...

Nechci být sobecká...to ne, já nejsem taková. Ale je špatné chtít po tom všem, co jsem pro něj udělala, pro ně pro všechny udělala, aby mi pomohli? Vím, že mu nemohou vrátit život, nebo se vydat do světa a zabít všechny ty hnusný hajzly co mu to udělali...ale objetí, nebo uklidňující slova...i ta pitomá fráze 'všechno bude dobrý' by pomohla...copak...copak si to nezasloužím?

Pozorovala jsem kapky jak stékají po okně a i mně začaly téct slzy...nenávidím tu bezmoc. Mám pocit, že bych měla něco udělat, potřebuju něco dělat...chce se mi prostě křičet, vyřvat všechnu tu bolest do světa, aby každý věděl jak mi ublížili. Vykřičet to a pak utéct. Někam daleko, od NICH, od zamlklé a uslzené rodiny, od netečné a obviňující mámy, od sebe samé...

Slzy dál tekly a já je nechala. Už jsem nějak neměla sílu...netušila jsem, že je ve mně tolik slz, které můžu vyplakat. Zavřela jsem oči. Vzbuďte mě někdo až to bude pryč, až to přebolí...moc bych si přála aby to skončilo.

Bouchly dveře. Rychle jsem se snažila setřít slzy, ony mě nesmí vidět brečet. Ani jedna. Byla to Evansová.

"Ou...promiň. Já nevěděla, že tu jsi."

"To je fuk. Prostě mě ignoruj, ano?" zachraptěla jsem tiše.

"Ty jsi brečela?" zeptala se zaraženě.

"Ne Evansová. Proč bych měla? Mám se přece skvěle. Můj kluk spal s jinou, kamarádi se na mě vykašlali, zabili mi bráchu a teď se tu bavim s tebou...chybí mi snad něco?"

Koukala na mě a mlčela. Dolní ret se jí trochu třásl.

"No to je výborný. Ještě mi tu začni brečet! Měla bych si jít hodit provaz..."

"Omlouvám se..." vyhrkla najednou.

"Cože?" vytřeštila jsem na ní oči.

"Že...že se omlouvám."

"Za co? Neměla bys být teď šťastná? Měla si celou dobu pravdu. Jako vždy. Vševědoucí Evansová...užij si to...pusť se do mě."

"Myslíš, že mám radost?"

"A ne snad?" ušklíbla jsem se

"Ne...nemám radost z toho, že ti ublížili...to vážně ne. A chtěla jsem se omluvit, protože je to tak trochu moje chyba..."

"Jo? Taky si spala se Siriusem?"

"Ne, to vážně ne..." otřásla se "Ale Jordin...víš ona na tebe vždycky žárlila, že k nim máš tak blízko...a když jsi pak začala s Blackem chodit...byla vzteky bez sebe. Pořád mluvila o tom, že to musí překazit...myslím, že v tom je Black v podstatě nevinně. Ona když si Jordin něco usmyslí...nevěřila jsem, že by to mohla vážně udělat, ale když jsem pak druhý den viděla tebe a kluky...mrzí mě to, je to moje vina. Měla jsem jí to rozmluvit, zastavit jí...chápeš?"

Seděla jsem na okně a nevěřila vlastním uším ani očím. Evansová, ta Evansová, která mě dlouhá léta nesnáší, se mi tu omlouvá? A za něco co ani není její chyba...

"Chci tím jen říct, že kdyby sis třeba s Blackem promluvila...mohli byste to vyřešit víš? Ehm...Parkrová? Candy! Posloucháš mě?"

Všimla jsem si že mám otevřenou pusu tak jsem jí rychle zaklapla."Jo, poslouchám tě. A upřímně ti můžu říct, že mě to trochu překvapilo..."

"To chápu, nebyli jsme zrovna nejlepší kamarádky..." usmála se nejistě.

"Je to ale jedno...já bych se s tím nakonec nějak vyrovnala...Sirius a Brownová. Asi by to nějakou chvíli trvalo, ale nakonec bych to nějak vzala. Přeci jen, je to Sirius...na druhou stranu, nemyslím si, že by na to Brownová potřebovala nějaký kouzla nebo tak něco. S ním je to lehký. Stačila jí krátká sukně a panák whiskey. To víme obě.

Jenže to jak se zachovali druhý den. James...já vím že ho nesnášíš, ale on je výborný kamarád. Teda, byl výborný kamarád. To co udělali potom...to jim nemůžu odpustit. A už vůbec jim nemůžu odpustit, že se na mě vykašlali když...když Max..." zlomil se mi hlas.

"Oni ani nepřišli na pohřeb. Znali se hrozně dlouho, byli to jeho kamarádi, ale nepřišli. A ani mi nic neřekli. Žádnou 'upřímnou soustrast' nebo 'to bude dobrý'. Každý někdy potřebuje poklepat po rameni, potřebuje slyšet tyhlety pitomý fráze, ale oni se na mě absolutně vykašlali. Nikdy jsem po nich nic nechtěla, o nic je nežádala, ale tohle byl nejhorší a nejtěžší týden v mým životě a oni se na mě prostě vybodli! A to jim nemůžu odpustit..." už jsem na ní skoro křičela.

Chvíli tam stála a koukala na mě, ale pak ke mně přišla a udělala něco, co bych vám asi tak před rokem rozhodně nevěřila. Objala mě. Zaraženě jsem tam seděla.

"Co...co to děláš?"

"Jak jsi řekla, každý někdy potřebuje poplácat po zádech. Takže neboj, bude to dobrý..."

Nevím proč na mě tahle věta tak zapůsobila, ale začala jsem brečet jako malý děcko. Brečela jsem už tolikrát, ale tohle bylo jiné. Teprve teď jsem si uvědomila jak zoufale moc jsem potřebovala někoho, kdo bude se mnou.

Brečela jsem a brečela a ona mě stále objímala a hladila po vlasech a něco šeptala a i když jsem jí vůbec nerozuměla, pomáhalo to. Ten pocit, že v tom přeci jenom nejsem sama, že je tu někdo aby mě podržel a i přesto že je to Evansová, holka od které bych pomoc rozhodně nečekala...ten pocit jsem prostě potřebovala.

Snažila jsem se uklidnit, zhluboka dýchat. Lily mi beze slov podala kapesník.

"Děkuju..." zašeptala jsem tiše. Slezla jsem z okna a posadila se na postel. Sedla si naproti mně a chytla mě za ruku.

"Ty je máš hodně ráda, že..." nebyla to otázka, spíš konstatování.

"Nemůžeš to pochopit, viď." ušklíbla jsem se.

"Upřímně, ani ne.." zasmála se."Jak jste se vlastně poznali? Nikdy jsem vás o tom neslyšela mluvit...což je divné, Potter je vždycky slyšet."

Zasmála jsem se také."Jo, tak ho znáš...víš, můj strejda bydlí ve stejné vesnici jako James. A Potterovi jsou jeho kamarádi. Tam jsme se vlastně potkali poprvé. Bylo to na moje první narozeniny. Oslavy naší rodiny jsou nepřehlédnutelné a hlavně nepřeslechnutelné..no a Potterovi přišli na návštěvu i se synem. Protože jsme byli skoro stejně staří, nějak jsme si oblíbili jeden druhého. Začali jsme si hrát a...už jsme s hraním nikdy nepřestali. Až do teď.

Pokud jde o Siriuse a Rema...je to tak trochu moje zásluha. Siriuse James nesnášel, protože pochází odkud pochází a Remus...no, to je na dlouho a není to mé tajemství takže ti o tom moc říct nemůžu, ale i on mi něco málo dluží..."

"Takže Poberti, by nebyli Poberti bez tebe..."

"To asi ne, ale co se dá dělat. To je život. Jen kdyby se to nepřihrnulo všechno najednou..."

"Vážně mě to mrzí Candy. Je to má vina..."

"Ne, není. Nech to být. Jsi na mě tak hodná...no, pomoc přichází i z těch nejméně očekávaných míst."

"Jo, to asi jo..." usmála se.

I já se usmála. Tohle jsem nečekala...znala jsem jí jenom jako děsně otravnou a nafouklou Evansovou, co ubližuje mým přátelům. Ale ona taková vůbec nebyla...

Povídali jsme si skoro celou noc. O všem možném. Vyprávěla o své sestře a problémech co s ní má a já zase vyprávěla o své rodině, což bylo rozhodně na dýl. Uvědomila jsem si, že to pomáhá, mluvit o tom všem...ona mi pomohla.

A já tušila, že je to začátek něčeho nového, nečekaného, ale na první pohled docela zajímavého...
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sawarin Sawarin | Web | 31. srpna 2009 v 21:49 | Reagovat

No páni.. Tak za prvý.. Jo, udělala jsi mi radost, že se tu objevila kapitola před tou hrůzou, co nás zase čeká.. Vážně jo..
Kapitola byla nádherná.. Vážně se ti povedla.. Ale teda ty Poberti mě vážně zklamali.. Hrozně moc.. Jak mohli Maxovi nepřijít na pohřeb.. Lily mě naopak hodně potěšila.. Zachovala se moc hezky. A doufám, že se tím vztah Candy a Lily zlepší.. A doufám, že je spolu uviděj Pobeertíci a budou valit bulvy..
Takže, hrozně moc se těším na další kapitolu, protože píšeš vážně úžasně.. Víš to? Teď už jo..:D:)

2 wladka wladka | 31. srpna 2009 v 22:47 | Reagovat

hejze aj ja hovorim..juchuu kapitola
Zaskodnici..svine to su
ale naozaj krasa
kapitolu lebo k takej skvelej treba aj dalsiu  hehe:)

3 kajusik kajusik | 1. září 2009 v 13:31 | Reagovat

nadherna kapitola ... a poviedka tiez :) uz sa tesiim ked pridas dalsiu :) pises krasne ... len tak dalej :))

4 tonks tonks | Web | 1. září 2009 v 15:22 | Reagovat

nakopať, napichnúť, uškvariť, poliať lepidlom a zhodiť za astronomickej veže! nie teba, samozrejme :), ale tých troch... vrrr. ešte že lily je lily a zachovala sa tak milo ;)
a tá posledná veta mi napovedá, že sa z candy a lily asi stanú kamarátky... som zvedavá, ako to príjme james :D

5 Lara Lara | 1. září 2009 v 19:24 | Reagovat

Dííík

6 Hannah x) Hannah x) | Web | 2. září 2009 v 13:45 | Reagovat

Pááni! Annetto. To nemyslíš vážně. Candy a Lily?! Super! Jsem nadšená tím, že si zase něco přidala. Konečně. Máš pravdu, skoro před sto lety byla poslední kapitola. Jsem moc ráda, že je tu. Je nádherná. Opravdu super. Přidej zase rychle další! Miluju tvé povídky. Vždy tak píšeš... no prostě nádherně. James mě zklamal... Hodně zklamal. A Sirius, no o tom ani nemluvím. No a Lily. Lily je zase prostě Lily... :D No a o Removi jsem si taky myslela něco lepšího. Chudák Max... chudák jeho matka. Chudák všichni Parkrovi... No a Candy... No, je to prostě nádherná povídka... Mám ji moc ráda! Tak přidej rychle další kapitolu, k této, nebo k Angels... No a měj se a taky nějak přežij ten začátek školy.

7 wisty wisty | Web | 2. září 2009 v 17:15 | Reagovat

takže, za prvý sem moc ráda, že se tady objevilo pokračování k týhle povídce
za druhý, ten název je fakt pravdivej a
za třetí nevím co dál psat, snad jenom to, že kapča byla jako vždycky úžasná :)

8 Nessa Nessa | Web | 2. září 2009 v 20:18 | Reagovat

Konečně pokračování =) byla to supr kapitola, zase se to posouvá dál.. no a doufám, že budeš mít čas napsat i pokračování, moc ráda tohle čtu =)

9 Jaune Jaune | Web | 4. září 2009 v 19:58 | Reagovat

paráda! krásná kapitolka, lily překvapuje ;)))

10 Eliota Eliota | Web | 4. září 2009 v 22:34 | Reagovat

Pěkné. :)

11 teressa teressa | 10. září 2009 v 22:23 | Reagovat

uuuuzaaaaasneee ! velmi pekna poviedka aj tato kapitolka :) dufam ze pridas coskoro dalsiu kapitolu :)

12 Flammea Flammea | Web | 12. září 2009 v 14:28 | Reagovat

páni skvělá kapitolka, musim říct, že jsem měla skoro na mále, a nějaká ta slza by stekla, i když vim, že je to vymyšlený, ale zní to skoro jako doopravdy a skoro jako bys s něčim podobnym měla zkušenost, doufám, že brzo přidáš pokráčko

13 Ivet Ivet | 17. září 2009 v 19:03 | Reagovat

ahojky, moc se povedla:)

14 Ajvi Ajvi | E-mail | Web | 21. září 2009 v 20:24 | Reagovat

Jůůůůů... teda přečetla jsem si to až teď...
Krásný, smutný, krásný, smutný a krásný. Prostě se mi to moc líbilo, ta Lily byla úžasná:)

15 pajda pajda | 30. září 2009 v 18:00 | Reagovat

nááádhera doufám že brzy bude další:-)

16 Blahh, možná taky Calwen Bouvier :)) Blahh, možná taky Calwen Bouvier :)) | Web | 31. října 2009 v 0:08 | Reagovat

no páni..ukáply mi dvě slzičky!
Fakt skvělá a dojemná kapitolka, honem další :)

17 Arriel Arriel | Web | 16. listopadu 2009 v 17:33 | Reagovat

Páni, píšeš vážně strašně moc dobře, tahle povídka se mi moc zamlouvá a dáváš tomu hrozně pěkný nádech x) Takový jsem ještě nečetla, strašně se mi to líbilo x)

18 Twinky Twinky | E-mail | Web | 9. prosince 2009 v 15:34 | Reagovat

Super! Kedy bude dalšia? Zbužnujem túto ale ostatné poviedky. Je to smutné ale dúfam ale že sa s Lilly  aj spriatelia.
A nechceš spriateliť? Ak áno napíš prosím do mojich commnetov. Ešte len začínam tak že to tak aj vyzerá.

19 Sawarin Sawarin | Web | 26. února 2010 v 0:46 | Reagovat

Tak jsem si po delší době přečetla tuhle povídku a přijde mi stále tak úžasná jako před několika měsíci. Takže, stále netrpělivě čekám, až se tu objeví pokračován, protože jsem hrozně zvědavá, co se bude dít..:)

20 Pata Pata | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 16:29 | Reagovat

Dobrej blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama